Celý život jsem říkala, že do letadla mě nikdo nedostane. Donutil mě až syn, který měl v zahraničí nehodu a šlo mu o život. Už se létat nebojím.

Vždycky jsem trpěla panickou hrůzou z létání. Myslím, že jsme to měli v rodině, protože strachem z výšek trpěl i můj otec. Já jsem tu šílenou fobii podědila po něm.

Můj manžel kvůli tomu letěl jednou sám na dovolenou, protože já odmítla vstoupit do letadla, ba co víc, ani vidět je na letišti jsem nemohla. Dělalo se mi mdlo. Posléze se mi smály naše děti, které tento strach naštěstí nepodědily. Syn naopak cestoval po světě často a rád.

Kup mi letenku

Nejprve s tátou, pak jako student a nakonec si našel práci v zahraničí. Vždycky mi říkal: „Mami, musíš překonat strach. Je to jen o tom prvním letu, zjistíš, že na tom nic není, letadla jsou nejbezpečnější doprava na světě.“

To mi mohl říkat, jak chtěl, já měla jasno. Do smrti mě do letadla nikdo nedostane! Oslavila jsem čerstvě padesát, když se stala ta strašná věc. Můj syn měl daleko za hranicemi těžkou dopravní nehodu a ležel v nemocnici. Byla jsem šílená strachy.

Prognóza byla děsivá. Manžel i dcera se okamžitě chystali za Richardem letět, klidně až na konec světa. Já seděla doma, zírala před sebe a měla v hlavě prázdno.

Nakonec jsem slyšela sama sebe, jak říkám svému muži, ať mi koupí letenku taky, že letím s nimi. Můj muž i dcera na mě překvapeně zírali s otevřenou pusou. Po dlouhé dramatické pauze řekla dcera do ticha: „To je správný, mami!“

Letenka byla na světě a já se s třesoucíma nohama, zatajeným dechem a hrůzou v očích blížila autem k letišti. Střízlivá to nedokážu, říkala jsem si a tajně upíjela z placatky, kterou jsem měla v kabelce.

Zvládla jsem to

A jak to dopadlo? Do letadla jsem nějak nastoupila, i když ve značně podroušeném stavu. A let tam jsem v podstatě prospala. Jen to přistání mě probralo, protože mi zaléhalo v uších.

Nakonec jsem to zvládla a hrnula se, už celkem střízlivá, z letadla ven. Už jsem toužila být u svého syna. Nakonec na tom nebyl už tak hrozně, probral se z bezvědomí.

Naděje mi svitla. Jak to půjde, převezou ho do Čech a k nám do pražské nemocnice. Po třech dnech, co jsme v cizině strávili, jsme se blížili k letišti, abychom se vrátili domů.

Nečekané přání

Bála jsem se znovu, ale tentokráte jsem svůj strach už nezapíjela. Nakonec to nebylo tak hrozné, strach má prostě velké oči. Určitě hodně pomohlo, že nebyly žádné turbulence a celý let probíhal hladce.

Ocenila jsem pilota, protože zvládl ukázkové dosednutí na letištní plochu. Podstatně lepší než při letu tam. Syn se z potíží nakonec dostal bez následků – a když bylo po všem, projevila jsem nevšední přání.

Vyrazit konečně s celou svou rodinou, s manželem a dětmi, na dovolenou k moři. Letadlem. Překonala jsem svou fobii a jsem na to hrdá.

Časem jsem zažila v letadle turbulence, a dokonce bouřku, ale ani to mi nakonec nepřišlo tak hrozné, jaké to bývalo v mých představách.

Lenka (65), Benešovsko