Takové shodě náhod se dá těžko uvěřit. Připravila v mládí o život mou nejlepší kamarádku a mě přinesla ponaučení na celý život.
Ten příběh se stal v mém mládí, bylo to koncem padesátých let. Bydlela jsem na severu Čech v Sudetech, kam se naše rodina po válce přistěhovala v rámci osidlování. Bylo mi sedmnáct a pracovala jsem v nedalekém městečku v porcelánce.
Ano, byla to přesně ta, ve které se kdysi točil známý film Holky z porcelánu. Měly jsme tehdy s kamarádkami partu, a chodily na různé čaje a zábavy.
Moje vesnice byla na samé hranici dvou okresů, tak jsme měly přehled o všech společenských akcích od Karlových Varů až po Chomutov.
Někdy se nám dokonce podařilo během jednoho večera stihnout akcí i několik, když se nám nelíbilo na jedné, bylo do rána dost času přesunout se na jinou. V naší partě jsme měly kamarádku, která bydlela v malé vísce nad řekou Ohře.
Vedla přes ní hlavní vlaková trasa z Karlových Varů do Chomutova a pak dále na Prahu. Klasické nádraží tam nebylo, jenom taková zastávka s dřevěnou budkou. Nebyly tam tudíž žádné cedule ani amplión, kde byste se dozvěděli, že má nějaký vlak zpoždění.
Nebyly tam žádné závory přes koleje, místní museli být ostražití a proto dobře věděli, kdy který vlak projíždí. Kamarádka byla taková dobrá duše, vždy opatrná a pečlivá. Přesto se jí náhoda ten večer stala osudná…
Vlak si dával na čas
Ten večer jsme si plánovaly zábavu v Klášterci. Já s dvěma kamarádkami seděla v naší lokálce, která už měla vyjet a do ní měla kamarádka v Kotvině přistoupit. Náš vlak byl připravený k odjezdu, ale čekal na zpožděný rychlík z Karlových Varů.
Byla zima a tudíž tma, i když bylo před šestou. Konečně se prohnal kolem nás expres, naším malým nádražím proletěl jako šíp a hnal se dál do noci, aby nejspíš dohnal ztracený čas.
Nikdo tehdy netušil, že za dvě minuty pod jeho dunícími koly vyhasne jeden mladý nevinný život. Jak jsme se krátce nato dozvěděly, byla to naše kamarádka. Ta vždy tolik opatrná a svědomitá osmnáctiletá dívka, která měla celý život před sebou.
A důvod byl jednoduchý, od osudu však ďábelský. O zpožděném rychlíku nevěděla, přesně ve chvíli, kdy měl přijíždět náš místní osobáček, uviděla blížící se světla, a tak se rozběhla od svého domu přes koleje na zastávku v domnění, že vlak zastaví.
Jenže on nezastavil, ale hnal se dál. Byl to pro nás strašný šok, byly jsme tak mladé a plné života, smrt měla být od nás tak vzdálená, a přesto byla najednou tak blízko. Člověk zkrátka nemá v životě na nic čekat, protože nikdy nevíte dne ani hodiny.
Olga M. (77), Chomutovsko