Nemohu se vzdálit od počítače. Okamžitě využijí mé nepřítomnosti, aby mi řádili na stole. Zabírá na ně jen pepř a vrbový proutek.
Když jsem nastoupila na nové místo, dozvěděla jsem se, že je moje židle prokletá. Žádný pracovník na ní nevydrží déle, než je zkušební lhůta. V duchu jsem si říkala, že já vydržím všechno. Doma jsem měla dítě a byla s ním sama. Práci jsem potřebovala.
Brzy jsem ale pochopila. Ještě ten den, když jsem si odběhla na toaletu, jsem měla na obrazovce napsáno: „Nazdár, Máňo!“ Brala jsem to jako vtip, i když se mi tato verze mého jména moc nelíbí.
Kolegyně v kanceláři se dušovaly, že ony nic takového nenapsaly, nejspíš to bude vtípek ajťáků. Hrozně se celý den nudí. Jedině oni mohou bez přístupu do kanceláře rejdit na počítači a vpisovat tam.
To bylo logické vysvětlení, říkala jsem si jen, jak dlouho je budou takové vtípky na mou osobu bavit. Bude lepší se smát a nereagovat a ono je to brzy přejde. Jenže nepřešlo. Nebyl den, aby se mi na obrazovce něco nevylouplo.
Dokonce vpisovali do mých textů a přesouvali mi chlívečky po obrazovce tak, že jsem je musela hledat. Ptala jsem se, jestli takto šikanovali každého nového pracovníka, nikdo ale podobnou zkušenost neměl.
Když to trvalo dva týdny, zašla jsem si za ajťáky, abych jim od plic domluvila. Tvářili se nechápavě. Nikdo z nich mi zbytečně do počítače neleze. Mají prý své práce a starostí dost.
Rozjeli to ve velkém
Když jsem dorazila k pracovnímu stolu, čekal mě na obrazovce vzkaz: „Co žaluješ, mrcho!“ nelenila jsem a zavolala šéfa. Nepomohlo to. Táhnou všichni za jeden provaz, je to razie proti mně. Já se ale vyštípat nenechám!
Oči jsem měla na stopkách a když jsem si potřebovala odběhnout, všechno jsem uložila a počítač vypnula a pak zase po příchodu zapnula. Bylo to otravné a zdržovalo to.
Najednou se mi ale začaly přemisťovat na stole věci, kdosi mi upíjel pití, ujídal jídlo, drobil mi do klávesnice. Nakonec jsem ucítila šimrání na noze. Pod stolem nikdo nebyl, a na stole mi zacinkal telefon. Jakmile jsem ho zvedla, zaslechla jsem chichotání.
A pak se mi najednou před očima posunula tužka, odrazila se a dopadla do kafe, které mi cáklo na bílé kalhoty. Začala jsem tušit, že nám v kanceláři straší. Běžela jsem z práce rovnou do kostela.
Nabrala svěcenou vodu a druhý den se přihnala do práce s několika křížky, růžencem a madonkou po babičce. Všechno jsem rozestavěla po stole. Během chvíle to odletělo na zem a madonka se převrhla. Křesťanské modly selhaly. Vyrazila jsem tedy do knihovny.
Knihovník hodně věděl. Se zájmem mě vyslechl a řekl, že to budou šotkové. Taky je v knihovně měl, vyzkoušel toho hodně, a nakonec na ně zabral pepř a vrbový proutek. Posypala jsem si tedy stůl pepřem a opravdu nastal klid.
A když mě něco pošimralo na noze nebo zatahalo za vlasy, hned jsem to místo přetáhla proutkem. Do týdne byl klid. Před měsícem k nám nastoupila nová kolegyně. Na počítači se jí objevují různé vzkazy. Uvidíme, jestli si mé cenné rady zaslouží.
Marie (54), Teplicko
