Je mi dvaašedesát a poslední měsíce se mé zdraví zhoršuje. Nebudu moct chodit. Proto jsem vyjela na místo, kde jsem chtěla naposledy vzpomínat.

Nejdříve jsem přestala chodit na delší procházky, potom jsem nezvládala dobře schody. Lékaři mi opatrně sdělují, že pravděpodobně skončím na vozíku. Najednou jsem si uvědomila, že plány, které jsem odkládala, se musí rychle naplnit.

Vím, co znamená věta, že bych měla šetřit síly, ale možná už brzy nebudu chodit vůbec. Možná přijde den, kdy budu odkázaná na vozík, na cizí pomoc, a to i při věcech, které jsem celý život považovala za samozřejmé.

Právě proto jsem si jednoho rána usmyslela, že vyrazím tam, kde jsem to milovala. V hlavě jsem měla, že se tam jednou vydám, ačkoli jsem to reálně neplánovala. Ale nyní jsem to chtěla udělat.

Místo, které zůstalo v hlavě

Byla to restaurace uprostřed sídliště. Na první pohled nic kouzelného, ale my jsme tam chodili jako děti. Na limonádu, když nám bylo horko, dělali jsme tam naše oslavy. Výčepní nás znali, občas nám dali i něco zadarmo.

Mělo to své kouzlo, protože i místní štamgasti byli sice pěkní pijáci, ale ne agresivní jako mnohdy dnes. Dělali si z nás legraci, že jednou tam budeme místo nich. Limonády nám nahradí pivka a budeme řešit stejné věci. To se bohužel nikdy nestalo.

Obyčejná hospůdka

Byla to taková ta klasická komunistická stavba. Stála mezi paneláky trochu nepatřičně, vedle byla malá samoobsluha, kde se prodávaly rohlíky, mléko, pár druhů salámu a sladkosti, po kterých jsme jako děti pokukovali přes sklo.

A vedle ta restaurace. Pamatuji si dřevěné židle, ubrusy, těžké skleničky a vůni jídla, která se držela ve vzduchu. Sedávali jsme u jednoho stolu, smáli se, povídali si a připadali si strašně dospěle.

Vzpomněla jsem si na tváře, které už dnes většinou neznám. Některé spolužáky jsem od té doby neviděla ani jednou. Někteří zemřeli.

Jiní se odstěhovali na druhý konec republiky a někteří se možná jednoho dne probudili a stejně jako já zjistili, že jejich mládí je najednou vzdálenější než všechna místa, kam kdy cestovali.

Ale v mé hlavě jsme tam pořád seděli. Měli jsme před sebou celý život a vůbec jsme netušili, jak rychle jednou uteče. Smáli jsme se maličkostem, hádali se kvůli hloupostem a byli jsme přesvědčení, že všechno důležité teprve přijde.

Dokud ještě můžu

Seděla jsem tehdy u kuchyňského stolu a najednou jsem dostala zvláštní potřebu to místo znovu vidět. Ne jen ve vzpomínce, ale opravdu. Chtěla jsem tam přijít, sednout si, dát si kávu a možná něco malého k jídlu. A možná i malé pivo.

Chtěla jsem se podívat z okna a zjistit, jestli tam pořád stojí stejné domy. Chtěla jsem na chvíli zavřít oči a představit si, že je mi zase -náct let. Věděla jsem, že to bude náročné. Přesto jsem si řekla, že musím jet hned.

Ne až mi bude lépe, ale hned, protože moje tělo mi v poslední době začalo dávat jasně najevo, že už se mnou nebude mít trpělivost. Oblékla jsem se a vydala se na nádraží.

Návrat do dětství

Cesta mi připadala nekonečná. Nevěděla jsem, co čekat. Říkala jsem si, jestli jsem se nezbláznila. Ale ne. Když jsem vystoupila na nádraží, věděla jsem, kam zamířit. Paneláky tam stále stály.

Stromy byly větší, starší a mohutnější, ale byly to ty stejné stromy. Přibyla moderní hřiště. Ulice měla stejný tvar. Jen uprostřed toho všeho něco chybělo. Zastavila jsem se. Dívala jsem se před sebe a dlouhou chvíli jsem nerozuměla tomu, co vidím.

Tam, kde měla stát moje restaurace, byla hromada suti. Kusy zdiva, rozbité dlaždice, prach a několik těžkých strojů. Ani malá samoobsluha, ani cedule, ani jediná židle. Měla jsem pocit, jako kdyby někdo vzal část mého života a jednoduše ji vymazal.

„Promiňte,“ oslovila jsem paní, která šla kolem. „Co se tady stalo? Tady přece bývala restaurace.“ Podívala se na mě a na chvíli se zarazila. „Ano,“ řekla. „Ale včera ji zbourali.“ „Včera!“ vyhrkla jsem s uvědoměním, že jsem vše promarnila o jediný den.

Stačil jediný den

Kdybych přijela včera, ještě bych mohla vejít dovnitř. Možná by tam voněla káva, snad by na mě obsluha unaveně pohlédla a zeptala se, co si dám. Sedla bych si ke stolu, objednala si obyčejnou kávu a nějaké jídlo a vracela se do dětství.

To jsem chtěla. Kdyby to místo zmizelo před několika lety, asi by mě to tolik nemrzelo. Ale to prošvihnutí o den tolik bolelo. Sedla jsem si na lavičku naproti té ruině.

Dívala jsem se na místo, kde býval můj malý kousek minulosti. Lidé kolem mě procházeli, někdo vedl psa, někdo vezl nákup. Život pokračoval, jako by se nic nestalo. Ale pro mě se tam něco stalo.

Zbourali místo, kam jsem si schovala kus svého dětství. To dávno skončilo, ale pokud máte místo, v němž jsou vaše vzpomínky schované, je vám na světě víc hezky.

Co budu teď dělat?

„Včera,“ zašeptala jsem si. Jedno jediné slovo, jeden jediný den. Mohla jsem ještě naposledy vejít dovnitř, místo toho jsem seděla před prázdným místem a poslouchala zvuky strojů, které odvážely poslední zbytky něčeho, co pro mě znamenalo celý svět.

Dodala jsem si odvahu k něčemu, co jsem si myslela, že neudělám. A takové zklamání přišlo.

Dana L. (62), Most