Poté, co moje matka zemřela, mi zůstaly šrámy na duši. Poslední roky jsme spolu kvůli jejímu pití nevycházely moc dobře…
Začalo to rozvodem mých rodičů. Otec už měl dost toho věčného vyčítání a nadávek, kterými ho matka zásobovala. Když už jeho pohár trpělivosti přetekl, podal žádost o rozvod. Zatímco on se pokusil začít znovu, matka spadla na samé dno.
Najednou bylo mnohem víc vidět, že bez táty nic neznamená. Místo toho, aby se zvedla a začala se sebou něco dělat, zaháněla splín alkoholem. Nejhorší bylo, že když se opila, volala mi.
V jednom kuse si na něco stěžovala. První měsíce jsem se jí snažila naslouchat a následně pomoci. Až později jsem pochopila, že ona pomoc nechce. Vyhovovalo jí, že kolem sebe kope a ubližuje mi.
Vztek a bolest
Dalo se čekat, že i my dvě se začneme hádat. Já si stále opakovala, že je to moje matka, a snažila jsem se podle toho chovat. Jenže když mě začala psychicky terorizovat, musela jsem se bránit.
Jak jejím opileckým návštěvám u mě v práci, tak citovému vydírání, že si něco udělá. Jednoho dne přišla ta drsná zpráva. Matka se ve svém bytě udusila vlastními zvratky.
Trvalo mi, než jsem to zpracovala. Byla jsem plná vzteku kvůli tomu, jak se poslední roky chovala. Současně s tím jsem cítila smutek a část viny. Musela jsem ale žít dál.
Ženský nářek
Nejhorší bylo vyřešit matčinu pozůstalost. Byt, který po matce zůstal, jsem pronajala kamarádce. Já v něm bydlet nemohla. Když mi Věrka po čase volala a ptala se, co se v bytě vlastně stalo, bez okolků jsem jí to vyprávěla.
Současně mě zajímalo, proč se na to ptá. S odpovědí byla opatrná. „Mám někdy pocit, že tu slyším ženský nářek,“ zmínila se. „A co přesně slyšíš?“ zajímalo mě. „Někdo prosí o odpuštění,“ pronesla.
Nechce odejít
Polilo mě horko, protože mě samozřejmě hned napadlo, že to volá moje matka. Neměla jsem sílu, abych se tomu věnovala. Věrce jsem řekla, že pokud chce byt opustit, ať to udělá. Ona však chtěla zůstat.
Uplynul rok a Věrka mi řekla, že se musím do bytu nastěhovat. „Musíš to s matkou jednou provždy vyřešit. Ona tam pořád je a volá tě,“ udeřila na mě jednou. „Vídám její stín. Každý den prosí víc a víc,“ tlačila na mě. „Už je čas, abys jí odpustila,“ prosila mě.
Není kam spěchat
Na Věrky naléhání jsem se do bytu nastěhovala. Hned třetí noc jsem pocítila matčinu přítomnost. Její energii i touhu po odpuštění. Bohužel mi to nejde učinit mávnutím proutku, protože mi hodně ublížila.
Teď už nemáme kam spěchat. Každý den jsme si blíž. Věřím, že přijde den, kdy v sobě najdu sílu, abych odpustila jí i sobě. Zatím bydlíme spolu a já si užívám její pokoru.
Kristýna M. (50), Brno
