Kdysi dávno jsem potkala muže svých snů. Bohužel jsem neměla dost odvahy na to, abych tuhle svoji životní šanci dotáhla do konce.

Teď už je na všechno pozdě. Zbyly jenom vzpomínky, zůstaly otázky. Možná sen, který se ale ve skutečnosti nikdy neodehrál.

Byla to naděje

Počátkem devadesátých let jsem přijela do Brna za svou bývalou spolužačkou. Dlouho jsem ji neviděla, jenže nedopadlo to dobře. Na místě jsem zjistila, že kamarádka je až po krk ponořena v osobních problémech. Nepřijela jsem v tu nejlepší dobu.

Nechtěla jsem s ní řešit, jak to má s tím svým klukem, bylo by mi nepříjemné řešit tyhle věci s ubrečenou holkou. Vždyť pořád mlela svou, nebyla s ní kloudná řeč. Tak jsem se raději rozloučila. Ale co podniknu s načatým dnem?

Usmál se na mě nesměle

Místo hezkého setkání s kamarádkou jsem najednou měla spoustu volného času a domů se mi hned vracet nechtělo. Když jsem vyrazila na cestu, tak ať z toho něco mám. Také ať mám co vyprávět doma. Máma je vždycky zvědavá, ale sama nevytáhne paty z domu.

Prý to pro ni není. Harcování nemiluje. Rozhodla jsem se tedy, že se budu jen tak toulat po městě, které vlastně pořádně ani neznám. Nasaju tu atmosféru velkého města. Nastoupila jsem do tramvaje, která právě přijížděla. Ať mi ukážel cíl.

A když u toho uvidím něco víc z města, jedině dobře. Všimla jsem si, že se na mě dívá jeden docela pohledný muž. Byla jsem v tu dobu sama a trochu už jsem panikařila z toho, že je mi třicet a nejsem ještě vdaná.

Mladík zaregistroval, že o něm vím, ale koukal na mě dál. Nebylo mi to nepříjemné, neodvrátila jsem se. Naopak! Chápala jsem to jako zájem, ne jako nějaké obtěžování, které se dneska všude probírá. Byl mi sympatický, a tak jsem se na něho usmála.

On se usmál také. Tramvaj s sebou zacukala, asi špatné koleje, a setrvačnost toho mladíka vystřelila směrem ke mně. Ale pořád se ještě usmíval. Musím se mu líbit, řekla jsem si, tohle přece není jenom náhoda.

Provedl mě městem

Dodal si odvahu a přistoupil ke mně. Malinko váhal, jestli smí. Pozdravila jsem ho a dali jsme se do řeči. Prozradila jsem mu, že nejsem z Brna a že město moc neznám. Lehce se pousmál, prý to je vidět i slyšet, že nejen místní.

Stalo se to, v co jsem nejspíš podvědomě doufala. Slíbil, že mě po Brně provede. A hned se představil jako Petr. Vystoupili jsme v centru města a můj průvodce mi zatím prozradil pár věcí o sobě.

Byl momentálně bez partnerky, s přítelkyní se rozešel nedávno. Pořád ho to ještě trápilo. A také to na něm bylo vidět. Jistý smutek v očích.

Zamilovala jsem se

Čím déle jsme si povídali a byli spolu, tím víc jsme oba zjišťovali, jak hodně toho máme společného. Že se doplňujeme, máme některé stejné myšlenky. Po půlhodině už jsem byla do Petra zamilovaná a v duchu jsem si malovala naši možnou společnou budoucnost.

Jakmile mě můj nový známý vzal za ruku, nebránila jsem se. Tělem mi tehdy projelo příjemné zamrazení. Připadalo mi, že k sobě opravdu patříme. Petr se mě pak zeptal, jestli mě může políbit. Souhlasila jsem.

Byla to naprosto úžasná chvíle, až jsem se téměř rozplakala. Tušila jsem, že na tento okamžik budu vzpomínat celý život.

Už jsem ho nenašla

Měla jsem v plánu původně přespat u své kamarádky. Jenže to byl plán. Když jsem zjistila, že to nepůjde, rozhodla jsem se, že se ještě téhož dne vrátím zpátky. Petr mi ale navrhl, že mi nocleh zařídí. Stáli jsme na náměstí a já najednou trochu zpanikařila.

Napadlo mě, jestli se třeba nemýlím a jemu nešlo jen o to, abych s ním strávila noc. Petr mě požádal, ať na něho chvíli počkám, že něco musí zařídit. V hlavě mi nastal zmatek. Rozbušilo se mi srdce a trochu rozkleply nohy.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem z náměstí zbaběle utekla. Nastoupila jsem do tramvaje a dojela na vlakové nádraží. Tam jsem si to ovšem rozmyslela a honem spěchala zpátky na místo, kde jsme se s Petrem rozešli. Nebyl tam.

Nevěděla jsem o něm nic, pouze křestní jméno a to, jak vypadá. Všechno bylo marné, už jsem ho nikdy nenašla.

Co jsme mohli prožít

Po roce jsem se dala dohromady s bývalým spolužákem, vdala jsem se, měli jsme spolu děti. Na to krásné odpoledne v Brně jsem ale často vzpomínala. Litovala jsem své tehdejší zbabělosti a hlouposti.

Až nedávno jsem náhodně na internetu narazila na Petrovu fotku. Vedl nějaký výzkum a byl tam o něm krásný článek. Čas mu přidělal vrásky stejně jako mně, ale poznala jsem ho zcela bezpečně.

V první chvíli mě napadlo, že mu napíšu e-mail, ale potom jsem si řekla, že už by si mě stejně nepamatoval. A kdyby přece jenom ano, tak k čemu by to bylo. Oba jsme už měli dávno své vlastní životy.

Občas si ale říkám, jaký by asi byl ten můj, kdybych tehdy z náměstí tak zbaběle neutekla. Kdo ví, co by s námi bylo.

Klára Z. (65), Zábřeh