Měla jsem být obezřetnější. Ale Petr to nemyslel nijak zle, když mi „zapomněl“ při seznámení prozradit, že je otcem.

Tvořili jsme zamilovaný pár už více než tři roky a náš vztah byl hezký, to nemůžu popřít. Vlastně jsem lepšího chlapa ani do té doby nepoznala. Malovala jsem si naši budoucnost v růžových barvách…

Pořád nic

Tři roky chození, tři roky od svatby a já jsem stále nepřicházela do jiného stavu. Už bylo načase! Bylo mi třicet sedm. Začala jsem být nervózní.

Pak přišla na řadu moderní, nebo řekněme na tehdejší dobu moderní, medicína, ale pořád bez úspěchu. Tehdy jsem lehce panikařila, byla jsem podrážděná, Petr se mi vyhýbal, přestože se o početí potomka stále zodpovědně snažil.

Desetiletý kluk

Jednoho dne jsem ovšem dostala studenou sprchu. Nebo to byla rána železnou palicí? Říkejte tomu,jak chcete. Prostě šok. Na náš zvonek u branky zazvonil asi desetiletý kluk.

Myslela jsem, že mu spadl do zahrady míč nebo že hledá kamaráda a spletl si dům, ale nic takového. „Dobrý den, paní, já jsem Vašek. Bydlí tu pan Bureš?“ Povídám, že bydlí, a co mu chce? „Já myslím, že pan Bureš je můj tatínek.“ Zůstala jsem jako opařená.

Nebyla jsem schopná promluvit. „Pojď dál, chlapče,“ hlesla jsem. Vzala jsem ho do obýváku, tak nějak ve snách a mechanicky jsem mu podala sušenky a z lednice nalila kolu a sedla si naproti němu.

Postupně jsem se z jeho kostrbatého vyprávění dozvěděla, že doma našel nějaké dokumenty, které byly rozhodnutím o otcovství mého Petra ve vztahu k Vaškovi. Předcházely tomu testy krve.

Byla jsem jako opařená

Kdybych doma měla nějaký alkohol, tak bych asi vypila celou láhev, jenomže u nás se nepilo, všechno se podřizovalo plánovanému a vytouženému početí. Natočila jsem si z kohoutku čistou vodu.

Pak jsem se dozvídala, že Vašek si myslí, že svého tátu párkrát v noci klíčovou dírkou zahlédl.

Prý se zdržel celý večer, ale Vašek nesměl z pokoje, když chtěl na záchod, máma ho pustila přes předsíň, ale dveře do obýváku zůstaly zavřené, za dveřmi u vchodu stály jen veliké boty.

Byl bledý jako stěna

Docela dlouho jsme probírali Vašíkovo dětství a já jsem si na něj pomalu zvykala, začal se mi líbit a přistihla jsem se, že si říkám, jak bych ráda měla takového kluka.

Při té myšlence mi šly slzy do očí, když říkal, že by chtěl mít oba rodiče, tátu i mámu, že máma je sice prima, má ji rád, ale nedělá s ním blbosti jako by s ním dělal určitě táta.

Koukala jsem se na hodiny do kuchyně, už bylo docela dost, manžel by se měl každou chvíli vrátit. Jak jsem to zarachocení klíčů v zámku čekala, o to víc jsem sebou v leknutí trhla. Oba s Vaškem jsme poslouchali, jak Petr v předsíni volá:

„Jsem doma, ženo.“ A jak zaklapává boty do botníku. Pak otevřel dveře a zůstal v šoku, stejně jako já před zhruba hodinou. Zbledl jako stěna. Hned mu bylo jasné, kolik uhodilo.

Co s tím mám teď dělat?

Následující týdny jsem vnímala jako ve snách. S Petrem jsme sice první tři dny po návštěvě Vaška vedli dlouhé hovory o smyslu našeho manželství.

O zradě, o lži, o zklamání, důvěře a pocitech viny i zodpovědnosti, probírali jsme jeho, moji i naši vzájemnou situaci ze všech stran. Vysvětloval letmý vztah se zadanou ženou, od které přítel pár let po narození Vaška odešel.

Po těch dnech jsem si jednou v osamění musela přiznat jednu prapodivnou věc – po Vaškovi se mi stýská, Petrovi jsem uvnitř své duše odpustila. A nevím, co s tím.

Vůbec už mi nevadilo, že manžel náš rodinný rozpočet musel jistě ošidit o dost podstatnou částku určenou na alimenty. S odstupem těch pár dní mi naopak připadalo, že výživné pro Vaška by mohlo být vyšší.

Divná rodina

Jeho máma prý žila sama, neměla bůhvíjak placené zaměstnání, takže jí museli pomáhat i její rodiče. Vyslala jsem tedy svého muže za matkou jeho syna s příslušnými instrukcemi. Vašek musí mít oba rodiče, ale já nechci přijít o Petra.

Navíc ještě mám pořád šanci, že dítě mít budu. Začali jsme se vídat všichni, stačilo pár týdnů a zjistili jsme s Pavlínou, že si dobře rozumíme. Vašek mi začal říkat teto.

Je to ségra

Možná za to mohl můj nový vnitřní klid – zkrátka jsem o rok později zjistila, že jsem v jiném stavu. Těžko mohu vylíčit tu směs radosti, ale zároveň obav.

Byla jsem šťastná jako budoucí máma, ale nervózní z toho, jak tu zprávu oznámím jako Vašíkova „teta“ a důvěrná kamarádka Pavlíny. A počítal můj manžel vůbec ještě s něčím takovým? Jak tu novinu přijmou? Nebudu vás napínat. Skákali radostí do stropu.

Nejvíc Vašík. „Já chci bráchu!“ ničil nohama naši sedačku. Dočkal se ségry. A když mi nesl se svou mámou a se svým tátou do porodnice obrovskou kytku, řekl: „Ségra je super, jestli do ní někdo strčí, zmlátím ho.“

Věra A. (58), Náchod