Vypadalo to, že je moje láska ke spolužákovi Ondřejovi beznadějná, chodil totiž s jinou. Ale potom se stalo něco neočekávaného.

Můj spolužák Ondřej, který se mi líbil už od konce druháku nebo od začátku třeťáku, nevím přesně, možná se mi líbil dokonce ještě dřív, si začal románek s vyzývavou spolužačkou, která se jmenovala Konečná.

A to byla konečná i pro mě. Doma pořád vyzvídali, proč v jednom kuse brečím, utěšovali mě, konejšili a otravovali dotazy, co se mi vlastně stalo. Stalo se to, že byl konec světa, přinejmenším pro mě.

Ti dva se dali dohromady na maturitním plese. Nerada říkám, že jim to nepopsatelně slušelo. Neměla jsem šanci.

Ač nevěřící, často jsem se modlila, aby se na ni Ondřej vykašlal a začal chodit se mnou, ale bylo to pravděpodobné asi tak, jako že odmaturuji se samými jedničkami.

Myslela jsem, že v sedmnácti či osmnácti letech si kluci vybírají holky výhradně podle toho, jak vypadají a na ničem jiném jim nezáleží.

A tak jsem žasla, když se ke mně začaly dostávat ty poplašné zprávy. Šeptalo se, že Ondřejovi lezou na nervy některé vlastnosti jeho krásné přítelkyně.

V pokojíčku

Prý se občas společně učí k maturitě v jejím pokojíčku, a Ondřej si stěžoval, že takový nepořádek nikdy v životě neviděl a že by ho v dívčím pokoji ani nečekal.

Taky mu, jak říkali tito dobře informovaní, vadilo, že se jeho kráska věčně tak nahlas ječivě směje, aby na sebe strhla pozornost. A že v jednom kuse pokukuje po klucích a chlapech, všelijak na ně špulí pusu i se na ně usmívá, jako by je sváděla.

A učit se s ní k maturitě je prý úkol pro vraha. Místo studia listuje v časopisech o módě a mluví o tom, že si na příští diskotéku obuje ty žluté lodičky. „A co uděláš, když si z češtiny vytáhneš národní obrození?“ zeptal se jí v této souvislosti Ondřej.

Národní obrození byla noční můra celé třídy. Pokrčila rameny: „Nevím. Asi se rozbrečím.“ Dnes se nedivím, že ji Ondřej poslal k vodě.

Puntičkář

A tehdy jsem jsou vysněnou šanci dostala já! Od chvíle, kdy jsme to s Ondřejem dali dohromady, věřím namouduši na zázraky. Něco prapodivného se tehdy muselo dít na obloze, plula tam moje šťastná hvězda nebo spřátelená kometa, kdoví.

Viděl mě v parku na lavičce soukat si do hlavy ruštinu, přisedl si, na něco se zeptal, co mu nebylo jasné, a už u mě zůstal. Napořád. Nejen na lavičce, ale rovněž v mém životě.

Dávala jsem si od té doby sakra pozor na pořádek v pokoji, protože vím, že je pedant a puntičkář. Po klucích nekoukám, protože je mi to trapné, po chlapech už vůbec ne. Vždyť toho nejlepšího už mám!

Směji se distingovaně a žluté lodičky nenosím, připadají mi příliš nápadné. Módními časopisy listuji zřídkakdy, protože mě to příliš nebaví. Asi i proto nám to spolu už tolik let klape.

Julie (62), jižní Čechy