Koupili jsme dům i s kocourem. Měl se u nás jako v bavlnce. Když přišel jeho čas, překonal sám sebe a svůj strach, abych ho ještě naposledy pohladila.

S novým domkem, který jsme si koupili, jsme „zdědili“ i malého kocourka Macíka. Původní majitelé nám řekli, že tady kocour žije už řadu let a jen stěží by si zvykal na jiné prostředí.

Je velmi skromný – vděčný za svůj koutek v komoře na nářadí, pár zbytků od oběda a občasné pohlazení. Ačkoli jsme nikdy předtím neměli žádné zvíře, rozhodli jsme se, že ho nevyženeme.

Dát ho do útulku jsme také nechtěli. A tak jsme si Macíka nechali. Nejprve jsme si ho skoro nevšímali. Krmili jsme ho zbytky od oběda a sem tam ho pohladili, zkrátka tak, jak nám řekli jeho původní majitelé.

Ale jak šel čas, zbytky od oběda se proměnily ve voňavé kočičí kapsičky, koš se starou dekou v temné komoře v měkký pelíšek na vyhřáté chodbě a občasné polaskání v každodenní večerní hlazení v obýváku u televize.

Toho pokoje se bál

Kocour nás za to věrně doprovázel po celém domě, byl to takový náš osobní strážce. Kam ale nikdy nevstoupil, byla moje pracovna. Byla to záhada. I když jsem ho volala, vždy se zastavil na prahu.

Jakmile jsem ho vzala do náručí a vešla i s ním, okamžitě mi vyskočil z rukou a utíkal pryč. Říkali jsme si, že musel v tom pokoji prožít něco zlého. Jak čas plynul, kocour se stal nedílnou součástí našeho života.

Jednoho sychravého odpoledne jsem seděla ve své pracovně a probírala se případy, které jsem za svou advokátskou praxi dovedla do úspěšného konce. Ráda jsem při kávičce vzpomínala na svou profesi.

Dnes už jen tak vypomáhám v době největšího náporu. Vtom jsem zaregistrovala Macíka, jak se objevil ve dveřích. Jen tam tiše postával. Neusadil se jako obvykle, ale chvíli nerozhodně přešlapoval, jako by váhal.

Přitulil se

Nakonec vešel do pracovny, došel až ke mně a otřel se o moje nohy. Překvapilo mě to, ale byla jsem ráda, že se konečně do pracovny odvážil a že v ní nebudu vysedávat sama. Pohladila jsem ho několikrát, posadila do klína a pošimrala pod bradou.

Kocourek se ke mně láskyplně přitulil. Pak ale seskočil a odešel pryč. Asi hodinu poté se vrátil manžel a jako první zamířil ke košíku na chodbě. To byl náš rituál. Pohladit Macíka, když jsme odněkud přišli.

Zvířátko leželo stočené do klubíčka a vypadalo, že spí. Pohladil ho, ale Macík ho jako obvykle nepřivítal zdvižením hlavičky a zavrněním. Byl mrtvý. Vydechla jsem překvapením: „Ani ve snu by mě nenapadlo, že se se mnou přišel rozloučit.“

Jitka (72), Prostějov