S mým manželem Karlem žiju celý svůj dospělý život a byla jsem si jistá, že už není nic, co bych o něm nevěděla. Že mě na něm nemůže nic překvapit.
SKarlem jsme se znali od dětství. Chodit jsme spolu začali hned po maturitě a brali se, když jsme oba oslavili dvacetiny.
Znám ho jako své boty, včetně jeho nepochopitelného zlozvyku schovávat si ponožky pod polštář, který jsem ho za desítky let neodnaučila, jeho teatrální odkašlávání, když chce říci něco důležitého, i způsob, jak si před spaním sahá na levý loket, jako by zkontroloval, že ho ještě má.
Ale letos v březnu jsem pochopila, že i po půlstoletí může člověk žít s někým vedle sebe, a přesto neznat tajemství, která si schovává někde hluboko v sobě.
Napínal mě
Začalo to nenápadně. Jednoho dne se Karel vrátil z procházky s tak zvláštním výrazem, že jsem si myslela, že je mu špatně. Byl neklidný, přecházel po kuchyni, a pak si sedl, jako by se mu podlomila kolena.
Přísahal, že je v pořádku, že jen potřebuje chvilku odpočinku a ticha. To jeho „ticho“ trvalo tři dny. Já ho pozorovala zpovzdálí, chodila kolem něj po špičkách a nechtěla jsem na něj tlačit, protože jsem moc dobře vycítila, že až spustí, nic hezkého mě nečeká.
Cítila jsem, jak atmosféra mezi námi houstne, jako když je před bouřkou nedýchatelno a nehne se ani lístek. Jenže někdy je lepší vyčkat. Bouřka přijde vždy a vzduch se po ní krásně pročistí.
I já čekala na toto uvolnění.Čtvrtý den mi manžel, který vypadal jako zmoklá slepice, podal beze slova obálku. Otevřela jsem ji chvějícími se prsty, jako bych předem věděla, co ten zlověstný dopis bude obsahovat.
Tušila jsem nevěru
Moc jsem se nepletla. Hned mě do očí uhodilo jméno ženy, o které jsem dvacet let neslyšela. Jany. Ta, o které jsem kdysi jen tušila, že mezi nimi proběhlo něco, co mi Karel nikdy nepřiznal.
Nechtěla jsem se tehdy dozvědět víc, ale podvědomí ženy vždy moc dobře vycítí, když je její rodina v ohrožení. Tehdy jsme byli uprostřed chaosu. Práce kolem dětí, oba v práci od rána do večera, a přesto peněz nazbyt nebylo.
Jen jsem ve skrytu duše doufala, že pokud se mezi nimi něco stalo, už je to pryč. Svého Karla jsem moc milovala.
Tajil své dítě
Dopis byl velmi krátký a drsně stručný. Jana psala, že umírá. Že se nechce loučit s celým světem, jen s těmi, kteří pro ni v jejím osamělém životě něco znamenali. A že Karlovi děkuje za dceru. Seděla jsem jako zkamenělá.
V hlavě jsem slyšela jen ozvěnu jednoho slova: dcera. Vždy jsem věřila, že my dva a naše dvě děti jsme rodina. A teď zjistím, že můj manžel má děti tři? Karel seděl naproti mně, ruce složené v klíně. Byl bledý jako stěna. Neomlouval se. Nevymlouval.
Jen řekl: „Měla se narodit nám dvěma, ale já to tehdy nezvládal. Nechtěl jsem tě ztratit, ale nemohl jsem Janu nutit k potratu!“ Zírala jsem na něj a měla pocit, že se mi láme hrudník. Neplakala jsem.
Co mu mám říci?
Jen jsem cítila něco, co bych popsala jako směs zrady a hlubokého zklamání. Protože ve chvíli, kdy zjistíš, že vedle tebe celá desetiletí žije a dýchá člověk se stínem jiného dítěte v srdci.
Náhle pochopíš, jak málo o manželství a životě vůbec rozhodují společné fotografie. Karel mluvil dál. O dítě se chtěl postarat, ale Jana situaci vyřešila i za něj a sama odešla, aniž by mu řekla kam. Nechtěla mu zničit naši rodinu.
Seděla jsem tam dlouho. Možná hodinu. Možná celý večer. Čas jsem příliš nevnímala. Pak jsem mu řekla, že nejsem připravená odpustit. Ale že nejsem připravená ani odejít. V sedmdesáti už člověk ztrácí chuť dělat radikální řezy. Chce spíš pochopit.
Odepsal na dopis
A já jsem potřebovala vědět jediné: jestli ta dívka, dnes už žena, o nás ví. Nevěděla. Ani můj Karel ji nikdy neviděl. Zpět přišlo jen parte a opět krátký dopis, kde se Janina dcera zajímala, kdo Karel je.
Nikdy bych nevěřila, že se v takovéto situaci dokážu zachovat tak velkoryse. Nabídla jsem Karlovi, ať dceři napíše a nabídne jí setkání. Ne jako otec, ale jako stárnoucí muž, který se konečně umí postavit hříchům mládí.
Třeba ho bude chtít vidět a třeba bude i ráda. Nevím, jak to dopadne. Ať se rozhodne. Zatím čekáme. Ale když se večer dívám na Karla, vidím v něm poprvé po letech člověka, který se bojí. Ne mě. Ale pravdy. A možná právě to je překvapivě důvěrné: po padesáti letech konečně vím, že jsme k sobě upřímní.
Renata R. (72), Litoměřice