Říká se, že by se člověk neměl hrabat v minulosti, spíš hledět dopředu. Jenže, znáte to, přijde chvíle, kdy vytáhnete krabici s fotkami a vzpomínáte.

Mohli jsme spolu zestárnout. Tak jsem si to malovala, když jsem slavila osmnácté narozeniny. Byla jsem k zbláznění zamilovaná a mám ho ráda dodnes. Vydrželo mi to celý život. Ale míjíme se a vždycky se míjet budeme. Přitom jsme se k sobě tak hodili!

A jak nám to slušelo! Občas vytáhnu ze skříně potrhanou lepenkovou krabici a prohlížím už značně zažloutlé černobílé fotografie – a přiznám se, brečím. Nejvíc u snímku z tanečních. Mám na sobě ty puntíkované šaty s volánky a u krku s mašličkou.

Dodnes překážejí ve skříni. Jsou mi už dávno malé, ale pořád tam visí. Na památku lásky, která se nekonala. Možná kdyby neexistovala vojna a kdyby neexistovala jeho matka, byli bychom dnes spolu.

Dva roky

Odjel na dva roky na vojnu. Utíkala jsem tehdy za vlakem, dokud mi nezmizel z dohledu, mávala a volala: „Budu ti psát!“ Ale vojákoval daleko, až na Slovensku, skoro jsme se nevídali. Psala jsem hlavně já, ale věděla jsem, že si z toho nemám dělat hlavu.

Ruda upozorňoval, že není žádný velký psavec, to o něm bylo ostatně známo. Ale na dovolenku přijel, byť až po roce. Hned jsem za ním běžela, bohužel mi otevřela jeho matka, která mě od začátku neměla ráda.

Neustále mi dávala najevo, že pro jejího Rudolfa nejsem dost dobrá, protože moje máma je jenom svačinářka ve fabrice, zatímco oni jsou nóbl rodina. Při vší úctě, na nóbl rodinu si jen hráli.

„Rudolf spí,“ štěkla. „Přijď jindy.“ Už mi chtěla přibouchnout dveře před nosem, ale pak si na něco vzpomněla a houkla: „Jo a mimochodem, má přítelkyni. Už radši nechoď.“

Žádný dopis

Hrůza! Schovala jsem se do keřů a pozorovala jsem cvrkot, doufala jsem, že ta osoba lže. Ale asi po půlhodině z domu skutečně vyšla dívka, Ruda ji byl vyprovodit. Zatmělo se mi před očima a utekla jsem k babičce.

Netušila jsem, že tu holku Rudovi dohodila tchyně, protože slečinka měla tatínka náměstkem. Ruda mě pak hledal doma, ale já jsem celý týden, kdy měl dovolenou, pobývala u babičky. A už jsem mu žádný dopis nikdy nenapsala, a tak se odmlčel i on.

Přitom nebyl den, kdy bych si na něj nevzpomněla. Myslím na něj pořád. Jsem rozvedená, on podruhé ženatý. Někdy se potkáme a čteme si navzájem v očích, že jsme to tedy vymňoukli, ale nahlas to nikdo z nás nevyslovil.

Karla (64), Jihlava