Rozvod je hodně bolavá záležitost. Kdo si jím prošel, snad mě pochopí. Měla jsem pocit, že už budu jen nešťastná. Tolik jsem se mýlila.
Neunesla jsem rozvod. Bez mučení to přiznávám. Dnes už ano! Chovala jsem se jako šílená, připadala jsem si nepopsatelně ukřivděná. A to jsem tedy byla. Můj muž mi utekl s milenkou ve věku naší dcery, bylo jí dvacet, naší dceři Alici devatenáct.
Málem jsem se z toho pomátla na rozumu. Dělala jsem hodně hloupé věci. Byť jsem byla do té doby skoro abstinentka, začala jsem pít a vůbec jsem to neuměla. Jednou jsem nedošla domů, musel mě přinést soused, který mě našel na lavičce.
Druhý den mi bylo před dcerou hrozně trapně, i když mě ujišťovala, že mě chápe a že procházím náročným obdobím. Uvědomila jsem si, že je rozumnější než já. Jindy jsem se tak opila, že jsem otci své dcery a jeho mladé milence rozbila okno.
Prostě jsem doklopýtala před panelák, kde bydleli, vzala jsem kámen a… Měli smůlu, že se usídlili ve zvýšeném přízemí, tam jsem bez problémů dohodila.
Nevěřila jsem
Dokonce, a to se mi říká těžce, jsem si zašla i za rodiči té holky, nacpala jsem se jim do zahrady a v altánu na ně vychrlila, co si o té jejich povětrnici myslím.
Dcera se na to už nemohla koukat, obstarala mi dobrého psychologa, ale i ten občas dělal dojem, že jsem pro něj oříšek k nerozlousknutí. „Jak mi to mohl udělat?“ křičela jsem na toho psychologa. „Nejlepší léta jsem mu obětovala!
Když rozjížděl firmu, do noci jsem mu dělala účetnictví! Krásnou dceru jsem mu porodila! A najednou, když už mám vrásky, mě dá do šrotu jako ojeté auto a najde si nový model!
Vysvětlete mi, jak je to možné!“ Jen pokyvoval, mírně se usmíval a ujišťoval, že přijde čas, kdy se mi udělá líp. Nevěřila jsem. Byla jsem přesvědčená, že se budu až do smrti užírat myšlenkou, že mě zradil chlap, kterého jsem dlouhých dvacet let tak milovala.
Brzy ráno
„Tak co mám dělat?“ kvílela jsem u psychologa. „Najít si chlapa a procházet se jim před okny, aby se ten zrádce taky užíral?“ Zasmál se a zavrtěl hlavou. Zase jsem byla vedle jak ta jedle.
A pak, jednou, asi rok a půl od rozvodu, jsem se najednou brzy ráno na chatě probudila. Byla jsem tam sama, jak jinak. Dcera už bydlela s přítelem a já byla stále jako kůl v plotě.
Vyšla jsem na verandu, slunce si ke mně klestilo cestu skrze borovice, vzduch voněl zralými jablíčky, a to bylo to ráno, kdy jsem všechno pochopila.
Že už jsem opravdu volná a dokážu žít i bez něj. A že si tu krásu borovic dokážu vychutnat i sama, možná ještě víc než s nějakým chlapem po boku. A to ráno mi bylo, jak slíbil psycholog, konečně líp.
Lenka (67), Karviná