Ve stejném vchodu žiju skoro padesát let. Přišli jsme sem s mužem krátce po svatbě. Bylo tu tehdy tolik energie. Tolik mi to chybí.

Výtah se porouchával každý týden, ale všechno mělo nějaký smysl. Lidé se znali, mluvili spolu, slavili Silvestra na chodbě, scházeli se u kávy. Dnes tu bydlím sama. Manžel umřel před dvanácti lety.

Děti žijí v zahraničí, občas mi pošlou pohled nebo fotku přes e-mail, ale většinou mlčí. Uvědomuju si, že kolem mě se všechno změnilo, nejen lidé, ale i způsob, jakým spolu (ne)komunikujeme.

Ani za „dobrý den“ jim nestojím

Třetím rokem nade mnou bydlí mladý pár. Nikdy jsme si neřekli víc než „dobrý den“ a i to jen výjimečně. Večer slyším, jak se smějí, jak koukají na televizi, jak se jim směje dítě. Nevím, jak se jmenují. Oni nejspíš nevědí nic o mně.

Jeden večer jsem potkala ženu z vedlejšího bytu ve výtahu. Nesla tašku, těžkou, skoro jí vypadla z ruky. Chtěla jsem jí pomoct, natáhla jsem ruku a ona ucukla.

Řekla jen „To je dobrý“ a odvrátila pohled. Připadala jsem si, jako bych udělala něco špatně jen tím, že jsem projevila zájem.

Pokus o gesto mi vůbec nevyšel

Na Dušičky jsem upekla koláč, recept po mé mamince. Není v tom nic velkého, jen stará vzpomínka, chuť vrátit něco, co dřív bylo normální. Zabalila jsem dva kousky a položila je na rohožku sousedům s lístečkem: „Malá pozornost.

Pěkný den přeje J. K.“ Druhý den ráno tam balíček pořád ležel. Odpoledne zmizel. Nezazvonili, neřekli nic. Možná ho vyhodili, snad snědli. Nevím. Ale proč se neozvali? Nic se nezměnilo. Dny šly dál stejně.

Dopis, který nikdy neodešel

Napsala jsem dceři dopis. Psala jsem o tom, jak se cítím, jak mi chybí běžná slova, jak se kolem mě svět uzavřel. Neposlala jsem ho. Něco mi v tom bránilo. Možná hrdost, že nemůžu přiznat, jak jsem smutná. Položila jsem ten dopis do šuplíku mezi jiné.

Některé jsou deset let staré, nikdo je nikdy nečetl. Před týdnem jsem šla k lékaři. V čekárně seděly tři ženy, asi v mém věku. Povídaly si,smály se. Nepřisedla jsem si, jen jsem poslouchala jejich rozhovor jako někdo za sklem.

Už ani nevím, jak se do takového hovoru vstupuje. Co říct, aby to nebylo divné. Aby to vůbec někdo chtěl slyšet. Tak jsem jen počkala na svoje jméno a odešla. Jako pokaždé.

Jsme stále tu, ale úplně sami

Nečekám, že se to zlepší. Bohužel se jen ukazuje pravda mé maminky, která říkávala, že opravdové kamarády si najdete v dětství a mládí. V dospělosti to jde velmi těžko. Možná jsme se prostě naučili žít vedle sebe, ne spolu.

A kdo to nezvládne, zůstane ve stínech, ani nenápadný, ani důležitý. Jenom zbytečný. A to je možná ta nejtišší bolest. Že jste pořád tady, ale už pro nikoho.

Lada S. (58), Ostrava