Bylo mi už dost přes padesát, když jsem poznala, co znamená opravdový podraz. Člověk se holt celý život učí… Ale otřepala jsem se z toho.
S mojí známou, Libuší, jsme se znaly ještě z dob, kdy naše děti chodily do školky.
Můj malý sen
Scházely jsme se při kafíčku, zatímco naše děti si hrály na písku. Povídaly jsme si o našich životech a sdílely radosti i starosti s našimi prcky. Libuše byla vždycky ta, co měla na vše plán, dost energie i šarm. Všichni ji měli rádi.
Byla to žena, která dokázala zařídit cokoli, od slevy v obchodě až po organizaci oslavy. Věřila jsem jí. Možná až moc. Před dvěma lety jsem se rozhodla, že si splním sen a otevřu si malou kavárnu.
Nic velkého, jen útulný koutek s domácími koláči a kvalitní kávou, právě tak vhodnou pro maminky s dětmi. Peněz nebylo nazbyt, ale měla jsem něco málo našetřeno a plán na půjčku. Když jsem o tom Libuši vyprávěla, zářila nadšením.
Slíbila mi podporu
„Evo, to je skvělý nápad! Pojď, já ti pomůžu!“ říkala. Nabídla se, že zná lidi, kteří mi mohou pomoct s vyřízením dotací na podnikání. Prý má známého na úřadě, který „vše zařídí rychle a levně“. Věřila jsem, že mi chce pomoct. Proč by taky ne?
Znaly jsme se přece tolik let. Libuše mě seznámila s mužem, který se představil jako konzultant na dotace. Jmenoval se Petr a působil seriózně: oblek, aktovka, profesionální řeč.
Říkal, že za poplatek padesát tisíc korun mi zajistí dotaci, která pokryje většinu nákladů na kavárnu. Peníze chtěl předem, prý na administrativu a „urychlení procesu“.
Podvedli mě
Libuše mě ujišťovala: „Evo, Petrovi můžeš věřit, je to profík. Já ho znám léta.“ Poslechla jsem ji. Peníze jsem mu dala, podepsala nějaké papíry a čekala. Týdny plynuly, ale žádné zprávy. Když jsem volala Petrovi, nebral telefon.
Libuše se vymlouvala, že je zaneprázdněný, ale že se to určitě vyřeší. Prý s ním zrovna mluvila a sliboval, že už příští týden budu mít vše vyřízené. Neměla jsem žádné zkušenosti, tak jsem tomu dlouho věřila. Až po měsíci mi došlo, že něco není v pořádku.
Zašla jsem tedy na úřad, kde mi řekli, že žádná žádost o dotaci na moje jméno neexistuje. Pak mi to došlo! Petr nebyl žádný konzultant, ale podvodník, a peníze byly pryč. Horší ale bylo, když jsem zjistila, že Libuše o tom všem věděla. Byla s Petrem domluvená.
Dostala podíl z mých peněz, co jsem jim dala. Zjistila jsem to náhodou, když mi jedna společná známá prozradila, že Libuše se chlubila, jak „vydělala“ na nějaké „hloupé známé“. „Nebyla jsi to ty, že ne?“ zarazila se. Můj bledý výraz jí potvrdil moji hloupost.
Dnes jsem silnější!
Cítila jsem se zrazená, hloupá a zahanbená, že jsem tak snadno naletěla. Trápila jsem se nejen kvůli penězům, ale hlavně kvůli zklamané důvěře, kterou moje „známá“ tak snadno zneužila. Kavárnu jsem nakonec otevřela.
Trvalo to déle, s větší půjčkou a menšími sny. Libuši už nevídám. Když jsem ji konfrontovala, jen se mi do obličeje smála a říkala, že jsem měla být opatrnější. Možná měla pravdu, ale ten její podraz mě dost změnil. Už nikomu nevěřím tak slepě.
A přesto, když teď sedím ve své kavárně a dívám se na lidi kolem, cítím, že jsem silnější, než jsem bývala. Důvěra je křehká věc, ale káva a koláče mi pomáhají zase najít radost.
Eva S. (64), Plzeň
