Žiji v malém městě, kde se všichni známe jako rodina. Nebo jsem si to myslela, dokud mě moje sousedka Věra nepodrazila.
S Věrou jsme byly sousedky přes dvacet let. Ona byla o pár let mladší, vždy usměvavá, pořád něco zařizovala, ať už šlo o květiny na zahrádku, nebo organizaci sousedských oslav.
Když mi před třemi lety zemřel manžel, Věra mi hodně pomohla. Nosila mi polévky, povídaly jsme si u čaje a já si říkala, jaké štěstí mám, že mám takovou sousedku. Věřila jsem jí, také nebyl důvod, proč by ne.
Neměla jsem peníze
Loni na jaře jsem se rozhodla, že prodám část svého pozemku. Bylo to těžké rozhodnutí, protože ten kousek zahrady mi připomínal manžela, ale peníze jsem potřebovala na opravu domu. Věra se o tom dozvěděla a hned se nabídla, že mi pomůže najít kupce.
„Marie, znám jednoho makléře, co ti zařídí skvělou cenu,“ říkala. Byla tak přesvědčivá, že jsem souhlasila. Představila mi pana Milana, muže tak třicetiletého, který ale působil velmi seriózně.
Slíbil, že prodá pozemek za půl milionu, ale musela jsem mu podepsat plnou moc. Věra mě ujišťovala, že je to běžné, a já jí věřila.
Technoparty u domu
Ještě jsem mu musela dát provozní zálohu dvacet tisíc. Moc dobře vím, že dnes není nic zadarmo. Peníze jsem dala, papíry podepsala, ale pak se začaly dít divné věci. Na „našem pozemku“ se začaly sjíždět podivní lidé, kteří si tam stavěli podivné příbytky.
K tomu tam vyrostlo něco jako pódium. Nakonec jsem zjistila, že údajný makléř můj pozemek pronajal za velké peníze na celé léto nějaké partě, která pořádá technoparty.
Co následovalo vám nebudu ani popisovat. Musela jsem si najmout advokáta, musela jsem také na policii k výslechům, kvůli podvodu.
Než se mi podařilo vše anulovat, uběhlo pět měsíců a já si prožila víkendy hrůzy, kdy mi tepala hudba u hlavy, po zahradě se mi potloukali zfetovaní exoti a já se bála o život.
Naštvala úplně všechny
O pozemek jsem nepřišla, ale o nervy ano. Dodnes musím občas brát prášky na usnutí. Byla jsem zničená. Nejen kvůli penězům, ale kvůli tomu, že tohle vše mi způsobila moje sousedka, která se tvářila jako kamarádka.
Moc dobře věděla, co je Milan zač, že je to podvodník, ale za tučnou provizi prodala moji důvěru. Pozemek jsem nakonec prodala. Pomohl mi s tím advokát, který mi pomáhal zbavit se technařů. Samozřejmě za provizi, ale tentokrát oficiální. S Věrou už nemluvím.
Dodnes nechápu, že jí ten rachot, který způsobila celé vesnici, stál za to. Nikdo jí teď nemůže přijít na jméno. Já se poučila, že i v sedmdesáti se může člověk spálit. Důvěra je krásná, ale teď si dávám větší pozor. A přesto se snažím nezahořknout. Život je příliš krátký na to, abych se nechala zlomit jednou mrchou.
Marie A. (70), Teplicko