Otěhotněla jsem v jednadvaceti, budoucí tatínek utekl, a tak jsem vychovávala Marušku sama. Přehnaně jsem ji hlídala, aby nedopadla jako já.

Zůstala jsem s dcerou sama. Otec mojí dcery práskl do bot, když jsem mu svěřila, že čekám miminko. Domnívala jsem se, že si radostně padneme do náruče, namísto toho sykl, jako by se škrábl o rezavý hřebík.

Vyskočil z lavičky, jako by to byla horká plotna, a zadrmolil: „Jak to? Co blázníš?“ Utekl. Projevil se jako totální budižkničemu, poslal mě k čertu a ještě se schoval za maminčiny sukně.

Chatička byla naším útočištěm

Přiznávám, že jsem zahořkla. Život jsem si představovala jinak, po boku milujícího muže, místo toho jsme se s mámou a Maruškou tísnily v garsonce ve čtvrtém patře bez výtahu a bez balkonu a zoufale dumaly, zač koupíme zimní bundy a teplé boty s kožešinkou.

Naštěstí jsme se dohodly, že milovanou chatu neprodáme, i kdyby na sůl nebylo. A tak nám chaloupka s komínem nakřivo naštěstí zůstala a všechny svátky i dovolené jsme trávily tam.

Vztek na všechny muže

Otec mé dcery i se svými povedenými rodiči se k naší radosti odstěhoval a navždy nám zmizel z očí, až na nemilá setkání u soudu, kde se řešívalo, že nám Maruščin vykutálený tatínek zase už dva roky neposlal ani korunu.

„Ještě horší by bylo,“ filozofovala máma, „kdyby si tě, holka, býval vzal. Představ si, že bys teď měla doma takového ničemu.“ Leč neměla jsem doma nikoho, což také nebyla žádná výhra. Dostala jsem postupem času vztek na všechny mužské na celém světě. Nestarají se o děti, neplatí na ně, nechávají ženy ve štychu.

Jako hlídací pes

A mělo být ještě hůř. Máma umřela, s Maruškou jsme ji naposledy vyprovodily a málem jsme si vyplakaly oči. Byla jsem teď na dceřinu výchovu úplně sama, a ona zrovna přicházela do puberty.

Nejvíc jsem se bála, aby nenaletěla nějakému bezcharakternímu darebákovi a nedopadla jako já, a tak jsem se stala jejím hlídacím psem. Dělala jsem to tak okatě, že jsem, aniž jsem to ovšem tušila, bavila sousedy v činžáku i lidi v naší chatové osadě.

Hlavně ať se nezamiluje

Díky bohu to byla hodná, poslušná holka, ale i tak jsem se budila ze spaní, koukala do zdi jako sůva a říkala si: „Co udělám, až se jednou doopravdy zamiluje? To budu muset toho kluka normálně přizabít, aby se k ní už nikdy nepřiblížil.“

Navzdory mým dlouhým procítěným monologům na téma, že všichni chlapi jsou hrozná sebranka a ať se jim obloukem vyhýbá, se to stalo.

Vzala jsem ho květináčem

Bylo léto, dozrávaly jahody, děvčata nosila náušnice z třešní a já jsem si všimla, že se ta moje holka nějak záhadně usmívá, klopí oči a vyhlíží zasněně. „Netajíš mi něco?“ houkla jsem. „Nechceš mi něco říct?“ Zavrtěla hlavou.

„Na chlapa se ani nepodíváš,“ vrčela jsem. „Nechceš přece dopadnout jako já!“ Toho roku se urodily mraky meruněk, a tak jsme, jak bylo ostatně naším zvykem, zavařovaly s jednou ze sousedek.

Strávily jsme tak celé odpoledne i večer, pustily si rádio, povídaly si, otevřelo se víno. Přišla jsem do naší chaty až před desátou a strnula: svíčka, dvě poloprázdné sklenky a moje dcera zasněně hledící na asi osmnáctiletého výrostka. Popadla jsem pohrabáč.

Dvěma skoky byl u dveří a svižně přeskočil zábradlíčko na verandě. Byla jsem tak zuřivá, že jsem po něm vší silou hodila květináč. Zoufalý výkřik napověděl, že jsem se trefila.

Byla jsem se sebou spokojená a Marušce, která se dala do pláče, jsem vysvětlila, že mi za to jednou poděkuje.

Rozzuřený tatínek

Druhý den dopoledne kdosi bušil na dveře. Vysoký, nevrlý, zamračený chlap, znala jsem ho od vidění. „Co tu děláte kravál?“ sykla jsem, aby ihned pochopil, že není vítaný.

„Kluka mi mrzačit nebudete!“ rozkřikl se a dlouze a vztekle popisoval, že květináč s pelargonií zranil mladíka na hlavě. „Nemá sem co lézt,“ opáčila jsem. „Chodí mi za dcerou, a já si to nepřeji.“ Chlap zuřil. „Chudák holka,“ politoval zkoprnělou Marušku.

„Co z ní asi vyroste? Kyselá stará rašple, jako jste vy!“ Když si uvědomil, co řekl, dal se na kvapný ústup. Hodila jsem po něm další květináč.

Přinesl květiny a víno

Pozdě odpoledne jsem na verandě našla kytici růží. A toho chlapa hned vedle ní, postával tu a rozpačitě pokašlával. „Snad byste nenosil kyselé staré rašpli růže,“ smečovala jsem hned na začátku. „Já to takhle říct nechtěl,“ pravil lítostivě.

„Ani nevím, proč to ze mě vyletělo. Vždyť vy vůbec nejste žádná rašple,“ těžce ze sebe soukal. Uvařila jsem kávu a odnesla mu ji na verandu. Objasnil, že je po rozvodu vykolejený a kluka že si snaží užít, vídá ho zřídkakdy.

„A vy mi po něm hodíte květináč,“ postěžoval si. „Mám o dceru strach,“ vysvětlila jsem. „Jsem na ni sama a musím ji hlídat, aby nedopadla špatně.“ Pokrčil rameny: „Před životem ji neuhlídáte. Často bolí, a to si každý musí zažít sám.“

Objevila se Maruška s nakulmovanými vlasy, silně nalíčená a v krátké sukýnce. „Jdu trochu ven, mami,“ oznámila a odplula. Těžce jsem si povzdechla.

„Máte i svůj život,“ upozornil ten chlápek a z ošklivé igelitové tašky trůnící vedle něho vytáhl lahev vína i s otvírákem.

Svatba byla do roka a do dne

A zatímco jeho syn Petr a moje dcera se koncem prázdnin nadobro rozešli, my jsme se naopak dali dohromady do té míry, že jsme se do roka a do dne vzali a učinili z Marušky a Petra nevlastní sourozence.

„Jak se můžeš, mami, vdávat? V tvém věku?“ divila se Maruška. „Nepřipadáš si stará?“ Opak byl pravdou, ještě nikdy jsem si nepřipadala tak mladá a zamilovaná.

Magda S. (61), Domažlice