Tolik jsem se těšila, až budu řídit auto. Když to dokázaly jiné ženy, tak já přece také! jenže jsem asi na takovou činnost absolutní nemehlo.
Autoškolu jsem dlouho odkládala, jednoduše proto, že jsem řídit nepotřebovala. Když jsem ale pak změnila práci, bylo nezbytné, abych řídila. A tak jsem se ve svých pětadvaceti zapsala do autoškoly. Byla jsem přesvědčená, že budu dobrá řidička.
Testy jsem udělala bez jediné chybičky, jenže jakmile jsem sedla za volant, tak si učitel autoškoly rval vlasy. Byla jsem přesvědčená, že to je tím, že mě ten věčně nevrlý chlapík jenom stresuje. Nervozita z něho čišela na dálku.
Já potřebuju klid a pozitivně povzbuzovat. Čím víc funěl, tím spíš jsem přejela třeba obrubník chodníku. Nakonec jsem se obrátila na tátu, aby mě učil on – někde na parkovišti, nebo polní cestě, kde nikdo není.
Spanilá jízda
Táta měl pochopení, domluvil mi prostor v jedné firmě. Kroužila jsem tam a byla šťastná, jak mi to jde. A pak jsem měla to velké štěstí, že nevrlý instruktor u zkoušek nebyl, a já jízdu zvládla.
Celá nadšená jsem běžela se pochlubit nejdřív tátovi, a pak samozřejmě manželovi. Už mě nebude muset všude vozit! Odřídím si to sama! Svou první jízdu po získání řidičáku jsem si plánovala do práce.
Jenže manželovo auto bylo celé nějaké jiné, větší a reagovalo jinak než to tátovo, nebo to pomalé v autoškole. Už během své spanilé jízdy městem jsem trochu odřela dveře u spolujezdce, nejhorší ze všeho bylo ovšem parkování před naší firmou.
Jako naschvál bylo venku plno lidí! A všichni se dívali, jak jedu. Znervózněla jsem. A to se nemělo stát. Když jsem si našla místo k zaparkování, špatně jsem si najela.
Už nechci řídit
Potřebovala jsem couvnout, jenže zpátečka se u manželova auta zařazovala jinak, než jsem byla zvyklá. To auto, které jsem nabourala, patřilo šéfovi. Řval jako tygr, že mě už nechce na firemním parkovišti za volantem vidět.
Doma jsem to pak schytala ještě od manžela. Oba jsme se shodli na tom, že bude lepší, když za volant už raději nesednu.
Lenka (53), Ostrava