Celé noci se mnou trávil, když jsem nemohla bolestí spát. Otíral se o mé bolavé nohy a předl. Když mě odvezli do nemocnice, jako by už beze mě nechtěl žít.
Vyrůstala jsem na vesnici, kde bylo vždycky mnoho zvířat. Měla jsem k nim krásný vztah a oni ke mně. I když jsme se později odstěhovali, lépe řečeno, když jsem se do města provdala, nikdy jsem svou lásku ke zvířatům neztratila.
Vždycky na mě reagovali pozitivně i naprosto neznámí cizí psi, kteří by na jiného vrčeli. Zvířata mě zkrátka zbožňovala, a já je. V důchodu jsem se nastěhovala do bytu mé dcery, měla tehdy pětiletého kocoura Bertíka.
Tehdy jsem už měla mnohé zdravotní problémy, například artrózu v kolenou. Když jsem seděla na křesle, Bertík mi vždy rád vyskočil na kolena a tam spokojeně podřimoval, a já měla pocit, že se mi vždy trochu ulevilo.
Časem se mi ale udělaly i ošklivé bércové vředy, které se mi díky cukrovce léčily velmi pomalu.
Přestal jíst
I kvůli nim jsem chodila špatně. Bertík mě všude provázel a něžně se mi při chůzi otíral o bolavá místa, jako by mi chtěl dodávat sílu jít. Cítila jsem silné pouto mezi námi.
Každou noc, když jsem nemohla bolestí spát, za mnou přišel, lehl si vedle mě do postele, opřel se kožíškem o nohy přesně v místech, kde byla bolest největší, a hlasitě předl. To předení mě dokázalo uspat, byla to taková příjemná hudba na dobrou noc.
Na chvíli jsem na tu bolest zapomněla. Jednou se mi ale udělalo tak špatně, že mě odvezli do nemocnice, kde jsem si několik týdnů pobyla. Dcera za mnou chodila denně. Vyprávěla mi, že si dělá starosti o Bertíka. Přestal jíst.
Když s ním šla k veterináři, žádný zdravotní problém nenašel. „Bertík asi truchlí, že nejsi doma,“ zhodnotila nakonec. Ten den ráno jsem ucítila ten známý nesmírně příjemný pocit v nohou.
Domů
Jako by se mi hebký kočičí kožíšek otíral o nohy. Až mě to probudilo. Něco vyvolalo tu krásnou vzpomínku na příjemný pocit, říkala jsem si.
Když za mnou přišla odpoledne dcera a řekla mi, že Bertíka musela odnést k veterináři, protože ležel na mé posteli jako mrtvý, vzpomněla jsem si na ten zvláštní zážitek ze snu. Jako by byl Bertík u mě.
Veterinář dal kocourkovi injekci, po níž se naštěstí probral. Jenže dál ležel apaticky doma. V tu chvíli jsem se rozhodla, že dál v nemocnici nebudu, bylo mi už celkem dobře a na těch několik posledních vyšetření jsem mohla přijet z domova.
Lékař nebyl proti, tak jsem jela s dcerou domů. Ještě ten večer Bertík ožil. V noci přišel ke mně a spal se mnou v posteli. Ráno vyskočil a běžel k misce. Jako by mu nic nebylo.
Anna (67), Klatovy
