Nechápala jsem, proč si tak milý chlapík, jako je Franta, vzal takovou zlou ženskou. Vypadal jako hromádka neštěstí, bylo mi ho líto. A tak jsme ho s kolegyní chtěly rozveselit.
Kolega Franta měl příšernou manželku. Bylo to na první pohled zjevné, bývala pokaždé zakaboněná a štěkala na něho povely. Pracovala v účtárně přes chodbu, takže ji chudák potkával nejen doma, ale i v práci.
Divila jsem se, proč si takový sympatický, milý chlapík vybral takovou semetriku. Zjistilo se, že si ji nijak zvlášť nevybíral, ale že se prostě museli brát, jak už to tak dřív chodilo. Očividně s ní byl nešťastný. Hlídala ho jako policajt.
To se projevovalo na nejrůznějších firemních akcích. Vždycky tam seděl jako hromádka neštěstí a neodvážil se pípnout. Přitom, když nebyla jeho zlá žena v dosahu, byl tak milý, samý žert.
Bylo nám ho s kolegyní Jiřinou líto, a tak jsme mu, jako bychom byly puberťačky, začaly posílat milostné dopisy. Anonymní samozřejmě. Psaly jsme je společně v hospodě, kde jsme se za tím účelem scházely. Podepisovaly jsme se jako Tvá milující neznámá.
V pyžamu
Stvořily jsme postavu tajemné ženy, která Frantu miluje. Doufaly jsme, že mu okořeníme těžký život s dračicí.
Namlouvaly jsme si, že milostnými dopisy Frantovi vlastně prospíváme, neboť si může představovat onu tajemnou neznámou a na chvilku zapomenout na všechna příkoří. Samozřejmě jsme netušily, co kolega dopisům říká. Byl stejně posmutnělý jako předtím.
Ale pak se to stalo. Jednou ráno, když jsem do práce přispěchala o něco dřív, jsem přistihla chudáka Frantu na otomanu v kanceláři. Provinile krčil rameny. Cítil povinnost mi vysvětlit, proč jsem ho objevila v kanclu v pyžamu a pod dekou.
„Žena mě vyhodila. Našla dopis, kterej mi psala nějaká ženská. Marně jsem jí vysvětloval, že pisatelku vůbec neznám. Nevěřila mi ani slovo.“
Radikální řez
Polilo mě horko. To jsme tomu daly! Pochopila jsem, že se budeme muset Frantovi kajícně přiznat a bohužel také nalít čistého vína jeho ženě, aby pochopila, že Franta je v tom nevinně. Nadechla jsem se a vyletělo ze mě:
„Franto, nezlob se, to jsme psaly my s Jiřinou. Měl to být fór. Moc se omlouvám.“ Franta nevěřil svým uším, ale pak se nečekaně usmál a povídá tím svým vlídným hlasem:
„Vlastně bych ti měl poděkovat. Konečně jsem se odhodlal udělat radikální řez. Už se k ní nevrátím.“ Potom mě pozval na kafe se slovy:
„Když jsi mi psala tak krásné dopisy, je mou povinností tě někam vzít.“ Bylo to nejkrásnější rande mého života, do té doby jsem se nikdy tak nenasmála. Musela jsem si přiznat, že jsem vlastně taky ráda, že od své ženy odchází.
Do roka se rozvedl a o ruku požádal mě. Souhlasila jsem, samozřejmě. Museli jsme ale oba změnit práci, abychom nepotkávali jeho bývalou.
Jitka (61), Hradec Králové
