Neměla jsem lehké dětství. Mé smutky nikdo neposlouchal, tak jsem si našla starou vrbu. Ta mě vyslyšela.

Doma to bylo v mém dětství hrozné. Byla jsem nejstarší z pěti dětí a už od svých osmi let jsem se o své mladší sourozence musela starat, protože maminka byla nemocná.

Táta byl pořád v práci, babičku jsem už neměla a děda byl toho názoru, že holky tu jsou od toho, aby byly doma a učily se starat o domácnost, a nechodily do školy. Já jsem do školy chodila moc ráda.

Jednak jsem se tam hodně dozvěděla a jednak tam po mně nikdo nevyžadoval dělat těžkou práci.

Protože jsme měli i poměrně hodně zvířat, každý den jsem musela vstávat v pět, abych je pomohla obstarat – krávy, kozy, ovce, nakrmit králíky, a pak jsem teprve mohla jít do školy.

Nebylo výjimkou, že mě do ní táta nepustil, protože jsem byla podle jeho názoru důležitější doma. „Co ženská?“ říkal vždycky. „Té stačí jen umět psát a trochu počítat!“

Bylo ještě hůř!

S mou absencí to bylo špatné, ve škole jsem ale měla u naší hodné paní učitelky pochopení. Znala moji nelehkou situaci. Jenže ta odešla do důchodu, když jsem chodila do páté třídy, a místo ní nastoupila učitelka nová, které jsem nepadla do oka.

A tak bylo najednou ještě mnohem hůř. Zasedla si na mě a hledala každou záminku, aby mi dělala peklo i ve škole. Najednou jsem neměla, kde být šťastná. Byla jsem ten nejnešťastnější člověk na světě.

Když si tato učitelka vyhledala mého tatínka, který na třídní schůzky zásadně nechodil, a řekla mu, že propadnu, dostala jsem doma strašný výprask. Takový, že jsem utekla z domu a chtěla se utopit.

Seděla jsem na břehu našeho rybníka, brečela a své velké trápení jsem šeptala staré vrbě, která tu rostla snad od nepaměti. Měla jsem dojem, že mě ten starý, moudrý strom poslouchá, dlouhé větve vrby mě občas pohladily po vlasech.

Když jsem doštkala svůj příběh a nastalo ticho, vánek si pohrával s listím. Ševelilo nad mojí hlavou, jako by někdo konejšivě šeptal. Nějaký moc příjemný a laskavý hlas. Větve se ke mně natahovaly a objímaly mě. Vyčerpaná jsem usnula a zdál se mi krásný sen.

V náručí mě držela jakási žena, byla krásná jako víla, kolébala mě a zpívala písničku, která mě uklidňovala. Nakonec mě pohladila po vlasech a řekla: „Už se ničeho neboj a jdi domů!“ V tu chvíli jsem se probudila a bylo mi líto, že se krásný sen rozplynul.

Zvedla jsem se a vydala se k domovu. Měla jsem strach, co bude. Naštěstí byla u nás návštěva, tak si otec netroufl mi naložit další výprask za to, že jsem utekla.

Zlo skončilo

Byla to žena, která vypadala jako ta ze sna, a muž vedle ní byl policista. Někdo ze sousedů nahlásil týrání dítěte. Ta žena byla sociální pracovnice. „Ty děti vám odebereme!“ řekla rezolutně. Matka brečela a táta seděl a mlčel jako zařezaný.

Skončila jsem se sourozenci v dětském domově, a protože nemohlo být hůř, než u rodičů, bylo to pro mě velké vysvobození.

Už jsem se nemusela o své sourozence starat, chodila jsem do školy ráda a pilně se učila, abych jednou získala slušné vzdělání a založila si rodinu, ve které nebude vládnout zlo a násilí.

Ludmila (67), Sokolov