Jakmile napadne první sníh, v hlavě se mi začíná ozývat tajemný hlas. Volá mě do lesa, který se mi možná jednou stane osudným.
Můj příběh je natolik neobvyklý, že když ho někomu vyprávím, zdráhá se mi uvěřit. Jako malá holka jsem neměla moc ráda zimu. Nevadilo mi, že se ochladí a mrzne. Nesnášela jsem sníh. Když začal padat, všechny děti se mohly zbláznit.
Dováděly na svahu, stavěly sněhuláky a koulovaly se, ale já nejraději seděla doma. Rodiče se mě snažili vyhnat ven, jenže já se pokaždé s brekem vrátila domů.
Koukala jsem se na pohádky
Venku jsem se necítila dobře. Šlo jenom o ten první sníh. Když sněžilo delší dobu, nebo když roztál a později napadl další, už to tak hrozné nebylo. Dokázala jsem jít na procházku. Ale to bylo asi tak všechno.
Nikdy jsem nejela se školou na lyžák a rodiče kvůli té mé podivné fobii chodili v zimě na hory jen s bráchou. Já trčela u babičky, pekla cukroví a koukala se na pohádky.
Hlas v mé hlavě
V pubertě nastalo období klidu. Strach z prvního sněhu se vytratil, a i když jsem nikdy nenašla odvahu jet na hory, ve městě se zima dala přežít. Mohla jsem s partou chodit ven úplně bez problémů. Ty se dostavily po mých pětačtyřicátých narozeninách.
A to v nevídané intenzitě. Už jsem dávno zapomněla, že jsem kdysi měla fobii ze sněhu. Takže když začal padat, sedla jsem si doma k oknu a vesele se koukala ven. Pak se mi najednou v hlavě ozval temný hlas. „Pojď se projít,“ řekl mi.
Zmateně jsem se rozhlédla kolem. V bytě jsem byla sama. Snad se mi to jenom zdálo. Jenže ten hlas se ozval znovu a volal mě do lesa. Se zděšením jsem zjistila, že je v mé hlavě. A pak jsem dostala strach.
Když přišel přítel z práce, opatrně jsem se ho ptala, jestli něco neslyší. Jen na mě zmateně pohlédl. Nechápal, o čem to mluvím. „Děje se něco, zlato?“ zeptal se mě. „Nevypadáš moc dobře. Nebudeš nemocná?“ dodal a šel pro teploměr.
Věděla jsem, že to není nic, co by šlo vyléčit jen tak. Došlo mi, že se vrátil můj strach ze sněhu. Ale tentokrát byl jiný. Ten hlas se mi ozýval v hlavě několik dní. Hodila jsem se marod, abych nemusela jít ven. Pak sníh roztál a hlas zmizel.
Bojím se zimy
O rok později se vrátil, ale s větší intenzitou. Byla jsem asi v nějakém transu, protože mě někdo našel sedět v parku na zasněžené lavičce. Byla jsem podchlazená a nebýt toho člověka, umrzla bych.
Loni se mi stalo něco podobného, ale tehdy mě ten hlas vytáhl do lesa za městem. Tam mě naštěstí náhodou našli turisté. Mám strach. Letos budu bedlivě sledovat všechny možné předpovědi počasí a úzkostlivě koukat na oblohu, jestli nezačne padat sníh.
Jsem sama, partner mě opustil, protože si myslí, že jsem duševně chorá. Možná má pravdu, ale já vím, že sníh mi prostě nedělá dobře. Děsím se dne, až začne padat.
Veronika H. (55), jižní Čechy