Odmala jsem dobrodruh tělem i duší. Před lety se mi ale během jednoho výletu lesem přihodilo něco strašidelného.
Není radno vydávat se do lesa, na pochod nebo na cestu sama. Rozhodně se to nedoporučuje z mnoha důvodů. Co kdyby vás přepadla náhlá nevolnost? Ale že by hrozily čarodějné kejkle nebo duchové, to si myslí málokdo. Spíš asi nikdo.
Moje poslední procházka do lesa v místech, kde jsem nečekala, že bych se mohla ztratit, se však protáhla víc, než jsem předpokládala, a přišla tma. A já nemohla najít cestu zpátky. I když mám pro strach celkem uděláno, zmocnily se mě obavy.
Tajuplná místa mě přitahují
Odmalička mám ráda přírodu a les. Nejlépe trochu tajuplný, takže jakmile je to možné, vydávám se na cestu. Jednou na houby, jindy chci jenom tak chodit a vnímat krásu kolem sebe.
„Kam zase jdeš?“ ptává se mě moje dcera, když si všimne, že si zase balím batůžek. „Na výzvědy!“ dělám si z ní legraci, „Ty nevíš, že jsem špiónka a musím prozkoumat les?“ žertuji většinou. „Jasně, spočítej srnky a zajíce!“ směje se mi dcera.
„Do večeře jsem doma!“ hlásím, sedám do auta a jedu na místo, které mi přijde na mapě nejzajímavější. Někdy je blízko, jindy kousek dál, ale to mě nemůže odradit, jelikož řídím dlouho a ráda.
Své výlety si užívám
Tam, kde bydlíme, už bohužel znám každou cestu a cestičku, a proto vítám, když se můžu k někomu vnutit na chalupu a chodit po tamějším okolí. Nikomu nevadím – vždyť jsem stejně celé dny pryč, ne?
A tak jsem se takhle už několikrát přidala na víkend ke kolegyním, které jely na chaty s rodinou nebo k bratranci a jeho ženě. Pokaždé jsem si své procházky velmi užívala a vždy jsem ze svého toulání našla cestu zpátky a v pořádku jsem se vrátila. Až jednou…
Objevila jsem zajímavé místo
Tehdy jsem byla u kamarádky na boudě a lesy byly od ní poměrně vzdálené. Podle svého zvyku jsem prozkoumala mapu a našla si místo, kam bych chtěla vstoupit „do divočiny“.
„Mohla bys mě tam po snídani, prosím tě, odvézt? Zpátky už to zvládnu sama, autobusem, nebo si někoho stopnu. Já už si poradím,“ požádala jsem kamarádku Hanku. Svolila a vysadila mě u lesa, nějakých patnáct až dvacet kilometrů daleko. U lesa, ve kterém jsem nikdy dřív nebyla.
Vydala jsem se do hlubin lesa
S odhodláním a nadšením sobě vlastním jsem vyrazila. Nutno podotknout, že bylo ke konci října, stíny se prodloužily, slunce zapadalo už někdy v půl šesté a tma padla hned vzápětí.
Ale protože bylo teprve dopoledne, ani trochu mě to netrápilo a vydala jsem se do hlubin lesa. Byl částečně jehličnatý, částečně listnatý a protkaný pěšinkami od zvěře. A po těch jsem se neohroženě vydala.
Nebyla jsem si jistá, kudy jít
Značené cesty? Ty nejsou nic pro mě! V poledne jsem zbaštila chleba, odpoledne energetickou tyčinku. Voda z mé láhve taky zmizela. Když byly asi čtyři hodiny, rozhodla jsem se vrátit. Ale ouha! Tak nějak jsem nevěděla, kde jsem!
Tušila jsem, že jsem šla na východ, takže teď na západ? Nebyla jsem si úplně jistá. Stíny se prodlužovaly, ale ještě pořád jsem nepanikařila: „Jsem přece v Česku, tady se ztratit nemůžu,“ opakovala jsem sama sobě a uháněla po pěšině směrem ke slunci.
Záhadné světýlko
Najednou pěšina skončila. Kam dál? Nepropustné roští vlevo, podivně zkroucené větve vpravo. Začala jsem přes ně přelézat, ale chytaly mě za kalhoty a nikam jsem se neposunula. Přicházela tma. Začínala jsem mít trochu strach.
Zkusila jsem jít doleva, po čtyřech jsem se prodírala roštím, když tu jsem zahlédla světýlko. „Hurá, nejsem tu sama!“ oddychla jsem si a koukala jsem ho dohnat. Jak se ale objevilo, tak zase náhle zmizelo.
Začaly se ozývat podivné zvuky
Nakonec jsme se rozhodla vrátit po vlastních stopách. Zkoušela jsem si svítit mobilem, ale brzy se vybil. Tma byla jako v pytli. A pak jsem zahlédla cosi visícího na větvi přede mnou, vypadalo to jako panenka.
Kousek dál další a pak další… A pak se začaly ozývat podivné zvuky. Nejprve byly tlumené, ale začaly sílit. V hlavě se mi začaly přehrávat všechny strašidelné filmy, a i když na duchy a čarodějnice nevěřím, stejně si člověk říká: „Co kdyby…“
Světlo ve staré hájence
Potácela jsem se černým lesem, každá větvička mi připadala jako strašidelná panenka, každý zvuk mě děsil, připadala jsem si úplně jako ve filmu Blair Witch.
Začínala jsem už pomalu propadat zoufalství, ale pak se na mě přece jenom usmálo štěstí a můj příběh měl dobrý konec. Co se stalo? Světýlko se znovu objevilo a já k němu odpajdala skoro v mrákotách.
Byla to hájenka s milými staršími manželi, kteří se mému vyprávění ze srdce zasmáli: „Panenky z větviček na stromě? Ale to snad ne!
Tady se žádné čarodějné kejkle neodehrávají!“ Měla jsem chuť jít se tam druhý den podívat, ale na to jsem byla už moc velký zbabělec. Co kdyby tam opravdu byly?!
Marcela D. (58), Jeseníky
