Vešla jsem do lesa, o kterém se říkalo, že v něm zahynula starší paní. Když jsem spatřila drobnou vetchou postavu, začala jsem se bát.

Stalo se to, když mi bylo sedmnáct let. Byla jsem zrovna u babičky na chalupě v Podyjí. Nejraději jsem tam chodila do lesů, protože patří k těm nejkrásnějším, co znám.

Ten rok jsem k babičce nejela v létě, ale v zimě. Nikdy jsem místní krajinu neviděla zasněženou. Bylo to jako z Ladovy pohádky. Sníh zdobil střechy starých domů, stejně jako stromy v lese.

Zaběhnutý pes

Babiččin pes Bob mě ten den otravoval, pořád mě tahal ven a já se nakonec nechala přemluvit. U baráku jsem ho měla ještě na vodítku, ale sotva jsme vešli do lesa, pustila jsem ho. Bob se vesele rozběhl a radostně skákal ve sněhu.

V jednom okamžiku se mi ztratil z dohledu. „Bobe, k noze! Kde jsi?“ volala jsem na něj. Pes se ale neukázal. Vydala jsem se tedy směrem, kterým jsem ho viděla naposledy běžet.

Místní pověra

Přeběhla jsem zasněžené pole a stopy mě dále vedly do protějšího lesa, o kterém se říkalo, že v něm čert kdysi zabil starou ženu kvůli penězům. I když je to jen pověra, zrovna v tu chvíli jsem si na ni vzpomněla.

Do toho lesa se mi vůbec nechtělo, ale na výběr jsem neměla. Když jsem stála na jeho kraji, dostala jsem strach. Byl temný a strašidelný. „Bobe, ke mně!“ zavolala jsem a doufala, že se vynoří, abych za ním nemusela.

Pomalu jsem našlapovala a pořád se rozhlížela kolem. Zašla jsem hlouběji do lesa, což mi nedělalo vůbec dobře. Poté jsem zahlédla velký kámen a vzápětí ucítila za zády něčí přítomnost. Došla jsem ke kameni a zastavila se. Najednou jsem zaslechla lidské hlasy. Něco si šeptaly, ale já jim nerozuměla.

Žena z pověsti

Pak jsem spatřila tu postavu. Podle všeho se jednalo o starou paní. Důkladně jsem si ji prohlížela, než mi došlo, že to je ta žena z pověsti. Lomila rukama a já se málem počůrala strachy. Přibližovala se ke mně podivnou chůzí.

Měla v ruce hůl a myslím, že se ji nebála použít. Strach mě zcela paralyzoval. „Je to jen pověra,“ opakovala jsem si stále dokola. Ustoupila jsem od kamene, když vtom přiběhl Bob. Začal na bábu štěkat a vrčet. Bylo jasné, že se ji snaží zahnat.

Na nic jsem nečekala, zavolala na něj a společně jsme utíkali z lesa. Na jeho kraji jsem se intuitivně otočila, zda je nám bába v patách. Ta ale jen stála v lese a něco volala. Úprkem jsem běžela domů. Hned jsem to celé vyprávěla babičce, která na pověry věří.

„Ten kámen, cos viděla, je ten, kterým měl čert bábu zabít. Ta od té doby v lese straší. Nikdo z místních tam nechodí. A když už tam někdo musí, buď nepřežije, nebo má doživotní trauma. Už tam nikdy nechoď!“ vynadala mi. Ač nerada, tak musím přiznat, že od té doby na pověry už také věřím.

Bára V. (54), Náchod