Pro klid v rodině a manželský soulad je někdy třeba skutečnost trochu obejít. Zaručí-li to klidné soužití, pak je i ta lež přece moudré řešení, ne?
Zjistila jsem, že láska ke šťastnému manželství nestačí. Těch okolností se musí vydařit mnohem víc. Důležité je, jaké zvyklosti má partner zažité ve své rodině. Na tento fakt mě při výběru partnera kdysi vůbec nenapadlo myslet. A to byla chyba.
Možná mě mělo varovat to, jak moc se zajímal můj Antonín, zda jsem před ním měla nějaký intimní poměr. Myslela jsem ale tehdy, že je zkrátka jen zvědavý, on však pocházel z přísně nábožensky založené rodiny.
Rozzářil se
Když jsem mu se studem a hanbou přiznala, že jsem ještě v devatenácti letech panna, nejenže mu to nevadilo, ale celý se rozzářil. Mně se v tu chvíli ulevilo, protože jsem si připadala mezi kamarádkami jako středověká svatá Eulálie!
„Jsem katolík,“ vydechl tehdy a v očích se mu zaleskly slzy. „Pokřtili mě u babičky v jižních Čechách, druhým jménem jsem František!“ Začal mi vysvětlovat, že ten z Assisi, a nikoli František Xaverský. Poslouchala jsem ho oddaně, i když jsem vůbec nevěděla, o čem mluví.
Jako z pohádky
„Kolik by sis přál dětí?“ zeptala jsem se ho jednou. „To je v rukou Božích,“ pronesl a posvátně ukázal vzhůru. Tehdy jsem se tomu zasmála. Když jsme se brali, obřad v kostele byl pohádkový. Nebylo to obyčejné „ANO“ jako na obecním úřadě.
V naší svatbě bylo cosi nadpozemského a já cítila, že to bude navždycky. Nic a nikdo nás nerozdělí. Protože jsme si před svatbou milování nedovolili, otěhotněla jsem až během svatební noci. Za devět měsíců se nám narodila Anežka. Krásné jméno!
Manžel byl v sedmém nebi. Bylo to přece jméno světice! Dcerce byly čtyři měsíce, když mi můj muž sdělil, že by si moc přál také syna. Ten se nám opravdu narodil za čtrnáct měsíců. Pojmenovali jsme ho Michael.
Když se ke mně po šestinedělí můj Antonín láskyplně přivinul, řekla jsem: „Lásko, nechám si předepsat antikoncepci!“ manžel vyskočil, jako by ho kousl had. „Antikoncepci? Do vůle Boží se zasahovat nemá!“ prohlásil. A tak jsem sklopila uši a souhlasila.
Když jsme měli děti čtyři, řekla jsem si: Dost! Víc jich už nechci! Téměř ve všem jsme si s manželem rozuměli, milovala jsem ho, on miloval mě a naše děti. A Bůh mě najednou vyslyšel.
Seděla jsem na dětském hřišti a naše děti tam běhaly kolem, to nejmladší spalo v kočárku.
Farářova slova
Zlobily ten den hrozně, a já si s nimi už nevěděla rady. Jak jsem tam tak seděla, jedno dítě v náruči, dvě se válely po zemi, a to v kočárku začalo brečet, šel kolem právě náš pan farář. Zastavil se a řekl: „Jak v dnešní době zvládáte tolik dětí?
Měla byste také myslet i na sebe. Děti vás potřebují zdravou a usměvavou.“ To byla slova, která jsem potřebovala slyšet. Gynekolog mi předepsal antikoncepci a já jsem ji tajně užívala až do přechodu. Antonín se to nikdy nedozvěděl.
Manželství máme dodnes krásné. Ta lež, byť je to hřích, mě na dlouhé roky uklidnila. Věřím, že i v té malé lsti spočívalo naše rodinné štěstí.
Anna (66), Příbram
