Nebyla to chyba moje ani manželova, že se nám narodilo postižené dítě. K nešťastnému poškození mozku došlo při porodu.
Předpotopní technologie doby nedokázala ještě určit vrozené genetické vady a lékaři nebyli příliš sdílní. Mladá, vystrašená maminka jako já byla v přeplněné okresní porodnici jen jednou z mnoha. Porod byl komplikovaný.
Veškeré snahy dostat dítě do správné polohy selhávaly. Děťátko se ne a ne pootočit a posunout. Po dvou urputných hodinách přišlo na řadu to, čeho jsem se obávala nejvíc. Kleště. Tak se narodil náš Jiřík.
K lékaři
Čas ubíhal, na příšerný porod už jsem málem zapomněla, Jiřík krásně rostl a všechno se zdálo normální. První potíže začaly v jesličkách. Pohyboval se trochu jinak než ostatní děti, nestíhal je a špatně mluvil. Tehdy jsme poprvé vyhledali pomoc lékařů.
Doktor objevil souvislost mezi klešťovým porodem a zvláštním chováním našeho syna. Bylo to jasné. Při porodu došlo k poškození mozku.
Jaké řešení?
Lehká mozková disfunkce. Nálepka, které se nemohl dlouhá léta zbavit. „Všechno uvidíme časem,“ říkali nám a pomalu nás připravovali na to, že syn možná nebude nikdy normálně chodit ani mluvit. Nechtěla jsem si tu variantu vůbec připustit.
Jiřík koktal, špatně vyslovoval a jeho chůze i jemná motorika nebyly příliš vyvinuté. Jinak byl ale naprosto normální! O tom, že to bude mít v normální základní škole těžké, nás informovali. Navrhovali zvláštní školu, tu jsme s manželem odmítli.
Rozhodli jsme se, že uděláme vše pro to, aby se náš Jirka mohl směle zařadit mezi normální, zdravé děti. Začala jsem s ním chodit na fyzioterapie a na logopedii.
Pilovali jsme výslovnost každý den, i když to bylo mnohdy vyčerpávající, já jsem ale věřila, že to přinese své ovoce. A přineslo.
Zařadil se!
Všechna písmenka vyslovoval za pár měsíců správně. Jen zadrhávání v řeči mu zůstalo. Chůzi i jemnou motoriku vypiloval, i když na titěrné ruční práce zkrátka nikdy nebude. To ale vůbec nevadí.
Ve škole nebyl premiant, prospíval s průměrnými výsledky a vyučil se kuchařem. Povedlo se nám ale to, o čem jsme nejvíce snili, náš syn se začlenil mezi normální, zdravé vrstevníky.
Dnes pracuje v hotelu, práce ho baví. Má ženu a dítě a je spokojený. S manželem jsme pyšní na sebe, že jsme to tenkrát nevzdali. A hlavně na Jirku. Je to bojovník!
Lenka (61), Plzeň