Můj první muž byl omyl. Ostýchám se to přiznat jen proto, že máme děti. Musela jsem si ho vzít z vděku.
On byl vyučený, já jsem měla vysokou školu. Nijak neopovrhuji lidmi s nižším vzděláním, leč s mužem jsme měli jiné zájmy, byli jsme jiné povahy. On byl výbušný, já klidná. Proč jsme se tedy brali, říkáte si?
Nebýt jeho, nebyl by tu
Gustav kdysi jel kolem vážné nehody. Auto narazilo do motocyklu, na němž seděl můj tatínek. Poskytl mu okamžitě první pomoc, zastavil krvácení. Přesto to nestačilo. Tatínka odvezli do nemocnice, Gustav se zajímal, jak to s ním vypadá.
Otec ztratil hodně krve a potřeboval dárce. Gustav měl shodou okolností stejnou krevní skupinu. A tím zachránil mému otci život.
Musela jsem si ho vzít
S maminkou a sestrou jsme šly zachránci poděkovat. Gustav byl takový docela nemluvný, se mnou však pookřál. Líbila jsem se mu, a tak mi bylo naznačeno, že bych mohla být takovým vděčným dárkem.
I když jsem měla vztah s Františkem, nakonec jsem obětovala svoji velkou lásku. Jak naznačuji, za děti jsem vděčná, jinak ale bylo naše manželství plné hádek. Rozvést jsem se kvůli pověsti nemohla. Tak jsme spolu byli mnoho let, až mého věčně naštvaného muže skolil infarkt.
Stále jsem ho milovala
Za dob manželství jsem si kolikrát říkala, jak bych chtěla utéct. Možná tomu pomohlo i to, že s Františkem jsme si po letech byli opět blíž. Občas jsme si totiž napsali. Ty dopisy byly nevinné, přesto plné radosti, že o sobě víme.
A já vzpomínala na naši lásku a říkala si, co by kdyby… Možná i on. Jednou ale jeden dopis našla Františkova manželka. Udělala mu hroznou scénu, proto mi napsal, že naši komunikaci musíme ukončit.
Františka jeho žena po pár letech stejně vyhodila a požádala o rozvod, protože si našla jiného. Přesto neměl odvahu se mi ozvat a potřetí mi komplikovat život. To mi totiž sám řekl, když jsem ho náhodou potkala v nemocnici. Šel na operaci, ze které se bohužel už neprobudil.
Renata M. (79),Vyškov