Byla strašná zima a zem tvrdá jako beton. Najednou se u mě objevil neznámý muž v černém a pomohl mi s těžkou prací.
Halekal jsem na svou ženu do kuchyně, že volal nějaký pan Mráček, že mi pomůže s vykopáním hrobu. „To je divný!“ uslyšel jsem manželku mezi svým hlasitým zakašláním. Ta zpropadená chřipka se mě držela jako veš košile.
„Ty znáš nějakého pana Mráčka?“ ptal jsem se. „Tady ve vsi žádný Mráček nebydlí!“ dostalo se mi odpovědi. Strojil jsem se do silného vaťáku a na nohy si navlékl holiny. Popadl jsem krumpáč, který jsem si přinesl ze stodoly a vykročil ke svému kolu.
Jako přízrak
Zima byla, že by psa nevyhnal, navíc už se rychle stmívalo. „Proč musí lidé umírat zrovna, když je taková zima, že si to nenechají na jaro, nebo ještě lépe na léto.
To se hrob vykope raz dva!“ řekl jsem ještě manželce a v tu chvíli zalitoval, že jsem se před nedávnem nechal starostou přemluvit a přijal práci hrobníka i v sousední vsi.
Hrobařina ale dobře placená práce, slušný přivýdělek, který se naší rodině zatížené hypotékou prostě hodil. Do sousední vsi jsem dorazil za necelou hodinu jízdy. Světlo mého bicyklu svítilo temnou horskou krajinou. S kopáním hrobu jsem začal hned.
Země byla jako z kalené oceli. Chvílemi jsem se posiloval pálenkou, která mi měla rozproudit krev v žilách. Vedle vykopané jámy se kopec hlíny vršil pomalu. „Ukažte, teď zase budu kopat chvíli já!“ ozvalo se zničehonic nade mnou. Málem jsem leknutím vykřikl.
Ve světle ležící baterky se nad hrobem, jenž byl už z poloviny vykopán, objevila neznámá postava. Dotyčný byl starý muž, který vypadal tak trochu jako přízrak. Oblečen byl jako na svatbu, nebo na tancovačku.
Jsem odtud
„Kdo jste, proboha, vyděsil jste mě k smrti!“ řekl jsem a přestal kopat. „Já vám chci skutečně pomoc!“ trval neznámý na svém. „Vy jste odtud?“ ptal jsem se dál. „Jsem odtud, odkud myslíte, že bych byl?“ zasmál se. A z rukou mi bral krumpáč.
Málem jsme se o něj přetahovali. „Přece nebudete dělat takovou práci v těch svátečních šatech,“ řekl jsem mu nakonec. Krumpáč mi tedy nechal, ale hned se stavěl k lopatě. Hrob byl s jeho pomocí vykopán raz dva.
Neznámý pomocník mi poděkoval a zmizel ve tmě jako duch. Byla to po čertech divná situace, která mi vrtala hlavou celou cestu k domovu. Domů jsem dojel až k půlnoci. Manželka na mě čekala s večeří.
Pan Mráček
Prozradila, že na naši pevnou linku několikrát volal jistý pan Mráček a nabízel se stále, že mi pomůže vykopat hrob. „Co je zač ten chlap?“ zavrtěl jsem hlavou a usadil se k jídlu. Ani jsem nedojedl, když se ve dveřích objevila má žena celá vyděšená.
V ruce držela objednávku na vykopání toho dnešního hrobu, kterou jsem omylem založil. Na papíře bylo jméno zesnulého: Mráček Antonín. Žádní pozůstalí, žádní příbuzní, hrob si před smrtí objednal sám.
Vzpomněl jsem si na muže, který mi pomáhal precizně vykopat hrob. Tak moc si na něm zakládal… Nazítří se konal pohřeb pana Mráčka, pohřbený byl právě do toho hrobu, který jsem předešlou noc vykopal.
Petr (57), Pardubice