Myslela jsem, že ten dům dokonale znám. Jako dítě jsem ho prolezla od sklepa až po půdu. Přesto vnuci našli pokoj, o němž neměl nikdo ani tušení.

Ten dům kdysi postavili mí praprarodiče a já jsem v něm vyrůstala. Proto jsem si myslela, že ho znám dokonale, už můj otec ho měl prozkoumaný a ukázal mi jako dítěti všechny skrýše.

Nebyl koutek, který bych v dětství neprolezla. Zato moje děti vůbec nepatřily mezi takové nadšence her na schovávanou a objevování skrytých zákoutí starého domu.

Pobyt na vesnici byl pro ně zátěží, v tomto směru se vyvedly po svém otci, který byl typickým městským dítětem. Starý rodinný dům na vsi, do kterého jsem se nastěhovala natrvalo teprve v důchodu, zaujal až moje vnuky.

Dětský pokojík

Jejich favoritem se stala zejména místnost v podkroví, kterou kdysi využíval můj táta jako dílnu. Taky jsem si v tom pokoji ráda hrála, když jsem byla malá.

Nábytek zde nebyl, zato se v místnosti skrývalo plno zajímavých věcí, jako například velká starodávná váha a k ní různá závaží.

V podlaze se dalo navíc odsunout prkno a dostat se pod ní. Tam jsem našla staré noviny a tu a tam nějakou drobnost. Jednou dokonce stříbrnou lžičku a dřevěnou hračku, vojáčka na koni. Vnukům jsem o těch zajímavých nálezech vyprávěla. Poslouchali mě s rozzářenýma očima.

Tvrdili, že oni určitě taky něco najdou. Já jim to vyvracela. Všechna tajemství tohoto domu byla přece už dávno objevena. To jsem se ale mýlila!

Otcovu dílničku v podkroví jsem vnukům vymalovala a zařídila starým nábytkem, vznikl z ní docela pěkný dětský pokojík.

Jako v pohádce

Svůj pokoj si zamilovali a trávili v něm hodně času. A najednou to přišlo. „Babičko, co je tohle?“ zeptal se malý Tomáš. Odpověděla jsem, že ten velký hřebík ve zdi je v pokoji od nepaměti.

Vnuk pokýval hlavou, a pak před mýma očima udělal něco, čemu jsem nemohla uvěřit. Zatáhl za něj. Stěna kolem hřebíku se pohnula. Byly to tajné dveře. V němém úžasu jsem zírala.

Tolik let, tolik generací, a nikoho z nás nikdy nenapadlo za ten hřebík ve zdi zatáhnout!

Cítila jsem vzrušení jako za dob svého dětství – s baterkou jsem vyrazila s vnuky do tajemné místnosti. A tam byl! Poklad! Plno cenných věcí, které tam mí předkové kdysi ukryli. Musely tam ležet snad dvě staletí!

Eva (68), Příbramsko