Nevěřila jsem svým uším! Táta mi na chalupě svěřil ošklivé tajemství. Tenhle kostlivec měl raději zůstat zavřený ve skříni.

K otci jsem vždycky vzhlížela jako k nějakému božstvu. Připadal mi dokonalý. Jakživa jsem nepoznala muže, který by se mu vyrovnal. Zpravidla mu nesahali ani po kotníky. Táta byl pro mě bůh.

Oceňovala jsem, jaký mi s mámou připravili domov, jak krásné a nezapomenutelné bylo moje dětství. A jak harmonický byl jejich vztah. Tak hezky se na sebe usmívali. Chovali se k sobě laskavě a zdvořile. Nevzpomínám si na jedinou hádku. Nezvyšovali hlas.

Někdy mě napadlo, že je skoro až divné, že neznali spory, že měli na všechno stejný názor.

Postupem času jsem se tomu víc a víc divila, protože když jsem pak sama hledala muže, s nímž by se mi chtělo založit rodinu a spokojeně zestárnout, zpravidla jsme od začátku naráželi na nejrůznější rozpory a byli nuceni uchylovat se ke skličujícím kompromisům.

Tím spíš mě napadalo, že naši byli ideální dvojice. Jedno tělo, jedna duše.

Odcházím

S tátou jsem měla nadstandardní vztahy i v dospělosti. Vídali jsme se často, chodili do kaváren, do divadel, setkávali se na chalupě, u krbu hltali oblíbené knihy anebo courali lesem.

Oba jsme milovali dlouhé procházky, zvlášť když byl podzim a les se chlubil barvami. Zlom přišel jednoho pochmurného dne. Byli jsme na chalupě, za okny se roztahoval zlý stařec leden, nový rok byl pochmurný, mrazivý a zapšklý. Táta topil, abychom neumrzli.

Vysvětlil, že z toho důvodu nepřijela máma. Zimou by tu neusnula. „Aspoň budeme mít klid na to, co ti chci říct,“ poznamenal. Nechápala jsem. Na chalupě byl přece klid pokaždé. Přisunula jsem si křeslo blíž ke krbu, bezstarostně zavřela oči a poznamenala:

„Tak povídej. Ale rychle, padají mi víčka, za chvíli usnu.“ Byla jsem naivní. Myslela jsem, že chce rozebírat obsah nějaké knihy. Nebo básně. Anebo mluvit o politice. Ve skutečnosti vzdychl: „Říkám to nerad. Odcházím od mámy.“ Vytřeštila jsem oči.

Zalapala po dechu. To není možné. Třeba špatně slyším. Nebo se mi to jenom zdá.

Jako balvany

Odcházím od mámy. Smysl té věty mi docházel jen pozvolna. Spát už se mi nechtělo ani za mák. „To má být nějaký nepovedený žert?“ zachraptěla jsem. Přiložil do krbu a smutně zavrtěl hlavou. Začal mluvit. Nechtělo se mi věřit tomu, co říkal.

Slova na mne dopadala jako balvany valící se o překot z kopce. S mámou si od začátku nerozuměli. Tehdy však už čekala miminko – mě. A protože pro ně pro oba bylo dítě tím nejdůležitějším na světě, rozhodli se, že spolu zůstanou kvůli němu.

A že se třeba i hrany obrousí a začnou si vážit jeden druhého a možná se i mít rádi. Stal se pravý opak. Prostě se k sobě nehodili. „Však víš, jaký je máma generál,“ povzdychl si. „Nechtělo se mi žít jako na vojně.

Dělal jsem to pro tebe.“ Zoufale jsem vrtěla hlavou a do očí se mi draly slzy: „Takže to všechno byla jenom přetvářka. Moje krásné dětství byla lež!“ Snažil se mě uklidnit: „Ale vůbec ne.

Tvoje krásné dětství bylo opravdové, oba jsme se s maminkou moc snažili vytvořit ti ráj na zemi. A že to mezi námi není idylické, to jsme dokázali skrýt.“ Jenže já nechtěla, aby něco skrývali. Doufala jsem, že to mezi nimi idylické je.

Vždyť i to přispělo k tomu mému kouzelnému dětství: spokojení, usměvaví rodiče. A přitom to všechno byla lež. Slepovaný džbán, ve skutečnosti rozbitý na cimprcampr. Na střípky.

Zvládneš to

To nejhorší však mělo teprve přijít. Táta řekl, že už jsem dávno dospělá, a tak mi snad může přiznat pravdu: Zamiloval se do spolužačky ze základky. Už kdysi ve škole po sobě pokukovali, ale teprve před několika roky, na školním srazu, se sblížili.

„Ty s někým chodíš?“ zasyčela jsem. Kývl. „Budeme se s maminkou rozvádět. Ale rozvod bývá traumatizující pro děti a dospívající. Tobě je třicet. Zvládneš to.“ Zuřivě jsem vrtěla hlavou. To je přece fuk, kolik je mi let. Zhroutil se mi svět.

Vyrůstala jsem ve lži. Za okny chalupy byla tma jako v pytli, mrzlo, až praštělo. Přehodila jsem přes sebe zimník, zabalila se do šály a bez rozmyslu vyběhla do mrazivé noci. Bořila jsem se do závějí, sníh mi pronikal do bot a máčel vlasy.

Skočila jsem do auta, které kolébavě vyrazilo po zasněžené lesní cestě. Táta za mnou běžel a něco volal. Co, na tom už nezáleželo. Skončila jsem s ním.

S cizí ženskou

Přemýšlela jsem o tom celé týdny, celé měsíce. Byla jsem na dně. Dospěla jsem k rozhodnutí zpřetrhat s otcem vztahy. Žije s nějakou cizí ženskou. Nepředstavitelně jsem na ni žárlila a nebála jsem si to přiznat. Táta přece patřil mně, jenom mně.

Tolik jsme toho spolu podnikali! A teď najednou sedí třeba v kině po boku cizí osoby. Možná s ní pojede i na dovolenou. Co když ji vezme na chalupu? Ne, tohle nezvládnu. Jedním z mála, s kým jsem o tom dokázala mluvit, byl Petr. Zdálo se však, že mě nechápe.

„Asi to není příjemné,“ krčil rameny. „Naši se rozvedli, když mi bylo sedm, to je horší, nemyslíš? Ve třiceti už bych z toho vědu nedělal.“ Pak už jsme o tom nemluvili, přišly jiné starosti. Nebylo mi dobře, chodila jsem po doktorech, brzy se to vysvětlilo.

Těhotenství. Cítila jsem radost. Petr mě požádal o ruku, naplánovali jsme rychlou svatbu, abych nevypadala v bílých svatebních šatech jako koule. „Tátu nepozvu,“ rozhodla jsem. „K oltáři mě povede máma.“ Petr si zaťukal na čelo. Ale já jsem to myslela smrtelně vážně.

Hezký život

Svatební ráno. Máma mě česala, obě jsme měly v očích slzy dojetí. Pak jsem se rozbrečela úplně. Objala mě. „Co když,“ vzlykala jsem, „co když dopadneme jako vy dva? Co když se budeme nenávidět? Nechci takový život.

Být spolu jenom kvůli dítěti… Mám strach.“ Pousmála se: „Byl to hezký život. Radovali jsme se, jakou máme krásnou dceru. A nebylo to tak strašné, jak to líčí táta. Možná jsme se k sobě tak docela nehodili, ale snažili jsme se být k sobě laskaví.

Těch pěkných chvil bylo hodně.“ Z mého nápadu, že mě povede k oltáři místo táty, nadšená nebyla: „To si nezaslouží. Má tě nejradši na světě. To bys neměla dělat.“ Odpověděla jsem, že jí nerozumím. „Má přece ženskou, podváděl tě,“ zaúpěla jsem.

„Copak na něj nemáš vztek?“ Neurčitě pokrčila rameny: „S tvojí svatbou to nesouvisí. Prosím, pozvi ho. Nebo toho budeš celý život litovat.“ Neudělala jsem to. Byla jsem tak vnitřně zraněná, že jsem otce na svatbu nepozvala. Přesto jsem ho před radnicí zahlédla.

Stál tu osamělý, hleděl do země. Pochopila jsem, že ho tam nedokážu takhle nechat. Hosté se řadili do slavnostního průvodu, ženich byl s matkou včele, ohlíželi se po mně. Přistoupila jsem k tátovi a vzala ho za ruku: „Půjdeme?“ Usmál se přes slzy.

Uzavírali jsme průvod. Nevěsta se svým tátou, tak, jak je to zvykem. Přitiskla jsem se k němu. Pomalu jsme kráčeli uličkou mezi usmívajícími se svatebčany. Hrály varhany, lidem se v očích třpytily slzy.

Na konci uličky čekal usmívající se Petr, v tmavém obleku mu to opravdu slušelo.

Osamělý

„Buď šťastná, holčičko moje,“ řekl mi táta, než mě symbolicky předal mému nastávajícímu. „Buď šťastná tak, jako jsem býval já. Kéž tě potká zázrak v podobě krásné, zdravé dcery. Pak teprve pochopíš, jak moc jsme byli s mámou šťastni.“ Rozplakala jsem se.

Se ženichem mě ujistili, že každá nevěsta si má zaplakat, slzy prý nosí štěstí. Řekli jsme si s Petrem ano a při polibku se šeptem ujistili, že se budeme mít rádi a budeme mít hezký život. To se také splnilo.

Narodila se nám holčička a můj táta se radoval, že mu život dovolil si všechny ty radosti, co prožíval se mnou, zopakovat. Naučil malou plavat, jezdit na kole i lyžovat. Četl jí pohádky a vodil do divadel i do galerií. Byli a stále jsou nerozluční.

Ludmila (62), Domažlice