Říkala jsem si, že už jsem zkrátka v letech a že na mně už nezáleží. Změnila jsem názor, když mě moje vnučka požádala, abych ji doprovázela na její maturitní ples.

Stará ženská. Dívala jsem se do zrcadla a tvrdošíjně si to opakovala. Měla bych si dát novoroční předsevzetí, že nebudu vycházet, aby se na mě lidi nemuseli koukat. Někdy jsem se mučila.

Vytahala jsem zpod postele krabice se zažloutlými fotografiemi a všelijaká prastará alba a všechno si to prohlížela. Maturitní fotografie, kde mi to slušelo. Jsem to já, ta rozzářená dívka s medovými vlasy?

Skoro jsem zapomněla, jakou mívaly mé vlasy zvláštní barvu a na slunci jiskřily. Teď se mi nechce vycházet. Byla jsem dlouho nemocná, to mě dorazilo. V obličeji jsem zelená a vlasy jsem nechala být. Nechodím ke kadeřnici. Karel utekl za mladší a já se o sebe příliš nestarám.

Pořád kočka

Na nákup do koloniálu přes ulici dojdu v teplákách a šátku. Je mi to fuk. Ale někdy si vzpomenu, jak mi kdysi záleželo na tom, co si obléknu. Jeden takový šik klobouček jsem sehnala až v Maďarsku.

Taky jsem chodila ke švadleně, šila mi večerní šaty na plesy. A kam se asi poděla ta růžová plizovaná sukně? „Jé, babi, tu nosím já,“ přiznala se vnučka.

„Našla jsem ji na chalupě v truhle. Tam je věcí. Tys asi chodila krásně oblíkaná, že jo? A proč ses na to vykašlala?“ podivila se s pohledem na moje děravé tepláky.

Pokrčila jsem rameny: „Na mně už přece nezáleží.“ Adéla se rozčílila: „To neříkej. Jsi pořád ještě kočka. Přeji si, abys mě doprovázela na maturitní ples. A tak se koukej dát do kupy!“

Draculova prateta

Hrklo ve mně. Na maturitním plese nemůžu vypadat jako Draculova prateta. Přitom jsem bývala krasavice. Kluci se o mě prali. Hezká vzpomínka… Medové vlasy, halenka s límečkem, růžová plizovaná sukně, hotová Šípková Růženka.

Stačilo navštívit zdejšího kadeřníka a vybrat si v půjčovně šaty jako pro královnu. Koupit střevíčky na podpatku a zapomenout na koblihy s pudinkem, čímž jsem se rozloučila s nadbytečnými kilogramy. Myslím, že jsem byla pro vnučku důstojným doprovodem.

„Teda, ty máš ale hezkou babičku,“ zaslechla jsem, jak jí říká její spolužačka. Už dlouho jsem se necítila tak dobře jako na Adélině plese. A pak jsem o sebe začala víc dbát. Za ten dobrý pocit to stojí. Člověk se aspoň nemusí bát pohledu do zrcadla.

Jindřiška (69), Opava