Už několik let se jen velmi obtížně pohybuji i s hůlkou. Snažím se proto být maximálně opatrná. Abych se nedostala do situace jako před třemi lety.
S krátícím se dnem si chodím nakupovat raději už dopoledne. Také provoz v ulicích je bezpečnější. To jsem si aspoň myslela ještě před třemi lety, než mne z mého omylu vyvedla nadmíru nepříjemná událost.
Vypnutá světla
Stejně jako jindy jsem se důkladně rozhlédla na všechny strany, než jsem vstoupila do vozovky na vyznačený přechod pro chodce. Bylo to o víkendu, a tak světla na semaforu byla jako obvykle vypnutá.
Když jsem došla přibližně doprostřed silnice, málem do mě narazilo spěchající auto, které – kde se vzalo, tu se vzalo – za zvuku řvoucího motoru prosvištělo kolem mne. Viděla jsem ho až na poslední chvíli a snažila jsem se mu v úleku vyhnout.
Minulo mne jen o pár centimetrů. Srdce mi bušilo až v krku, tak jsem se lekla, a zavrávorala jsem tak, že jsem si okamžitě pomyslela, že se skácím. Naštěstí jsem ale v tom šoku neupadla a pokračovala v cestě do bezpečí chodníku. Tam jsem se zastavila, potřebovala jsem se vzpamatovat.
Měly o mě starost
Musela jsem se chvíli opřít o sloup. Ani jsem nepostřehla mladou ženu s kočárkem a pětiletou holčičkou, které přecházely pár kroků za mnou. Zastavily se u mne se starostlivou otázkou, jestli něco nepotřebuji.
Musely vidět můj „silniční tanec“, který zřejmě i na pohled vypadal dost děsivě. Zmohla jsem se jen na odmítavé zavrtění hlavou, popadala jsem ještě dech.
Ta mladá maminka se na mne zkoumavě dívala, pak vytáhla z kapsy kočárku papírovou krabičku s dětským ovocným pitím s brčkem a podávala mi ho. Viděla jsem, jak spiklenecky mrkla na svoji dcerku, a slyšela jsem, jak mi říká: „Napijte se, to vám udělá dobře.
Adélka se s vámi ráda rozdělí, máme ještě jedno.“ Holčička se souhlasně zaculila a ostýchavě mne pohladila po ruce, která se mi pořád ještě třásla.
Byla jsem vděčná
V tu chvíli jsem byla vděčná za její nabídku. Napít jsem se skutečně potřebovala. A pak mi ta mladá žena podala lísteček s číslem. Byla to poznávací značka auta, které mne málem přejelo.
„Klidně vám potvrdím, jaký pirát silnic naší čtvrtí projel,“ podívala se na mne mladá paní. Všimla jsem si, že mi připsala i své telefonní číslo.
Myslela jsem na to pořád
A pak se se mnou rozloučila a rozjela se s kočárkem a malou dcerkou k nedalekým panelákům. Možná by to něčemu pomohlo, možná by ten bezohledný šofér začal aspoň trochu taky myslet na nás, kteří nejsme chráněni kapotou.
Bouřilo se to ve mně a naplňoval mě obyčejný vztek. Věřte, že v mém věku se mi tenhle „zážitek“ v myšlenkách vracel ještě dlouho poté, co jsem v klidu svého bytu čerpala sílu na příště.
Nechám to být
Číslo auta jsem nakonec nenahlásila. Nechala jsem to být. Když jsem tak o všem uvažovala s chladnou hlavou, převážila ve mně myšlenka, že měl třeba tenhle spěchající řidič opravdu naspěch. Prostě nějaká dost akutní věc.
Nejsem zvyklá si na někoho stěžovat, a tak to zůstane. Prořekla jsem se před sousedkou, co se mi přihodilo. Kroutila nad tím vším hlavou a pak ještě nade mnou. „To fakt takhle necháte?“ děsilo ji. Mě zase děsilo, že bych šla někoho nahlásit.
Proč pořád někomu dělat potíže? Sousedka mi říká, že jsem snad anděl, když pořád takhle uvažuji. A copak se dá žít jinak?
Ivana P. (63), Ostrava