Většina párů začíná společný život velkou láskou. Když vyprchá, spojují je děti a tak to funguje řadu let. Po jejich odchodu z domova ti dva často zjistí, že jsou něco jako cizinci. Pokud k sobě dokáží najít cestu, mohou společně prožít krásné stáří.


Jiřímu a mě tohle dopřáno nebylo. Brali jsme se mladí a z lásky. Díky dceři a synovi se z nás stala šťastná rodina. Jistě, zažili jsme lepší i horší chvíle, někdy jsme se hádali, jednou jsem udělala hloupost já, pak zase Jirka… Ale všechno jsme přestáli.

Děti vyrostly a musím říct, že jsme z nich vychovali slušné lidi. Nejdřív se vdala Andrea, pak se oženil David. Chvilku to trvalo, než jsem si uvědomila, že jsme zůstali sami a nemáme si, když neřešíme problémy našich dětí, vlastně moc co říct.

Nebyla z toho krize ani nový začátek. Právě v tu dobu totiž Jirka onemocněl.


Bylo to pro nás moc těžké


Ze zdánlivé banality se vyklubala krutá nemoc. Zápasil sní dva roky a já jsem se po celou tu dobu snažila být mu co nejlepší oporou. Nerada na to vzpomínám, bylo to hrozné.

Zvláště ty poslední měsíce, kdy jsme věděli, že žádná změna k lepšímu nepřijde.
Když Jiří zemřel, cítila jsem zoufalou prázdnotu a smutek. Ale zároveň povolilo to zdrcující napětí. Nechci říct, že se mi ulevilo, jen jsem věděla, že horší už to nebude.

Přesto jsem byla jako tělo bez duše a netušila, co dál.
Dcera chtěla, abych se k nim odstěhovala hned po pohřbu. Odmítla jsem to, požádala jsem jí, aby mě nechala nějaký čas v klidu. Sešli jsme se všichni znovu až v den, kdy se u notáře probírala pozůstalost.

Nešlo o nic složitého, Jiří vyřešil tyhle záležitosti v době, kdy už tušil, že mu moc času nezbývá.

Myslela to dobře


Doma dcera zase začala o tom, že bych neměla být sama. „U nás budeš mnohem spokojenější. Já vím, že je to lán cesty, ale práci tam najdeš bez problémů. A můžeš se starat o Lucku a Terku, víš jak tě zbožňují.

No a domek můžeme pronajmout, všechno to nějak vyřešíme….“. I když to nemyslela, najednou jsem k tomu, jak o mě suverénně rozhodovala, pocítila odpor. „Jsem moc utahaná Andreo. Přijeďte s Davidem o víkendu.

Probereme si, co a jak dál…“
Těch pár dní jsem skoro nevyšla z domu. Prohlížela jsem si stará alba, vzpomínala na minulost.

Nejen na to, co jsem prožila s Jiřím, ale i na mládí, na to, co jsem si představovala, o čem jsem snila a co nakonec dopadlo úplně jinak. Oddělovala jsem nutné od zbytečného a snažila se znovu najít svou cestu.

To, na co jsem přišla, mě překvapilo a dokonce jsem se toho i zalekla. Jenže postupně mi docházelo, že v padesáti člověk rozhodně není tak starý, aby jenom dožíval. 


Měla jsem v hlavě plán


Děti přijely připravené na to, že budu nešťastná a odevzdaná. To, že jsem v mnohem větší pohodě než posledně, je překvapilo, ale bylo vidět, že mají radost.

Nejdřív jsem je nechala mluvit a pak jim vysvětlila situaci.
„Je to od vás hezké,“ začala jsem „že chcete, abych se k tobě Andreo nastěhovala a za Davidem jezdila o víkendech. Jenže to bohužel nepůjde. Už jsem se rozhodla.

V první řadě si tu najdu nějaký pěkný malý byt a prodám dům.“. Viděla jsem, jak se na mě nevěřícně dívají. Andrea jen vrtěla hlavou. „To nemůžeš myslet vážně. S tátou jste to tu dali dohromady, my jsme tu vyrostli…“.
Přerušila jsem jí. „Ano.

Dali jsme to tady dohromady s tátou. Jenže táta je mrtvý. A pro mě je ten dům moc velký. Nikdy jsem nic tak velkého nechtěla. Ani o zahradu jsem nestála. Jenže když si člověk pořídí děti, změní názor. Chce pro ně pokojíčky, zahradu, aby si měli kde hrát….

Jenže to už je pryč. Nebudu o to všechno pečovat dalších dvacet let, než vyrostou vaše děti a budou si hledat svoje bydlení…“. Bylo vidět, že něco takového mé děti nečekaly. 


Dcera mi vyčetla, že myslím jen na sebe


Syn vypadal zamyšleně, dcera se rozplakala. Vyčetla mi, že jsem necitelná a sobecká. Prý bych jim mohla pomoci a místo toho chci všechno hezké z minulosti hodit za hlavu.
„To ne Andreo, to ne….“, skočila jsem jí do řeči. „Buď spravedlivá.

Vždycky jste se měli dobře, s tátou jsme vám nic neodepřeli. A já se o vás o všechny starala. Jenže teď už to není nutné. Víš, mám za sebou hezký život a jsem za to vděčná. Ale je i dost věcí, kterých jsem se vzdala.

Protože na ně nebyl čas, chyběly peníze nebo jsem na ně neměla dost odvahy. Je mi padesát, ale to dneska není žádný věk. A mám šanci se sama za sebe svobodně rozhodnout, co chci dál. Hodně jsem o tom přemýšlela. Nechci zůstat v zajetí minulosti.

Mám přece právo zařídit si život podle svého. Vždycky budete moje milované děti, moji péči už ale nepotřebujete. A ani moji podporu. Jste na tom lépe, než jsme byli kdy mi s tatínkem. Tak mě nechte jít mojí vlastní cestou…“.


Za štěstí se nestydím


Věděla jsem, že to pro ně bude těžké pochopit. Kupodivu David to vzal celkem v pohodě, kdežto Tereza se zmítala mezi vztekem a ukřivděností. Toho dne jsme se nerozešli zrovna v dobrém. Ale já necouvla.

Protože jsem věděla, že tím bych definitivně ztratila sama sebe. 
Už to budou dva roky a hrany se trochu obrousily, i když dcera se s mým rozhodnutím pořád ještě tak docela nesmířila. Dům a většinu věcí jsem prodala.

Žiju v malém bytě, začala jsem dělat keramiku, často cestuji a našla jsem si nové přátele. Dělám to, co sama chci a nestydím se za to. Protože za štěstí se člověk stydět nemusí.


Marie T. (60), Praha