Měli jsme být rozhodnější

Total
0
Shares

Naše dcera bývala ohromně romantická duše a od doby, co si začala všímat kluků, ji přitahovali hlavně ti, kteří se s děvčaty moc nepárali a byli, jak se říká, problémoví. Jak daleko ji tenhle špatný výběr přivede, to netušil nikdo z nás.

„Opravdu si ho chceš vzít?“, skoro jsem nemohla věřit, že něco takového své dceři říkám. Jenže jsem si opravdu nemohla pomoct. Před týdnem, kdy jsme měli oficiální „seznamovací“ večeři jsme s manželem nemohli věřit svým očím ani uším. Poslední známost naší Táni, Štefan byl hodně zvláštní případ. Bylo vidět, že tráví spoustu času v posilovně a je na svou figuru až nezdravě pyšný. To bych mu ale ještě byla schopná odpustit. Horší bylo, že jsme se s manželem shodli, že je opravdu neskutečně namyšlený a hloupý. A co se mi nelíbilo už vůbec, bylo to, jak snadno se dokázal vytočit. Pravda, dělal hodně proto, aby to zamaskoval. Jenže stejně bylo poznat, že má problémy se sebeovládáním.


Svého přítele se zastávala

Já chtěla poté večeři co nejdřív promluvit Táně do duše, manžel tvrdil, že bude lepší, dát tomu čas. Ve skutečnosti měl jako asi všichni chlapi strach z řešení problémů souvisejících s city a vztahy. Takže mě nijak nepodpořil.
Táňa se na mě dívala, jako bych byla jeden z těch capartů, které učí v mateřské škole. „Ty to prostě nechceš pochopit,“, povzdechla si a potřásla hlavou. „Štefan je moc hodný a chytrý kluk. Uznávám, když je nervózní, tak se malinko vytahuje a může to i vypadat, že se mnou nejedná úplně hezky. Ale realita je úplně jiná. Až ho poznáte líp, uvidíte…“
Neuviděla jsem. Po půl roce jsem stále nebyla přesvědčená, že je pro ni ten pravý. Jarda už tak moc proti svatbě nebyl. Dcera ho přesvědčila, že s tou arogantní horou svalů bude šťastná. Nakonec jsem na to manželství kývla. Co jsem měla dělat? I kdybych jí to zakázala, stejně by se zařídila podle svého.


Jeho otec se nechoval dobře


Svatba byla krásná, ale když jsem plakala, bylo to i ze strachu, co naší holčičku v životě čeká. Moje obavy se ještě zhoršily po setkání se Štefanovými rodiči. Co mě obzvlášť zarazilo, byl způsob, jakým se Štefanův otec choval ke své ženě. Skoro ji nenechal mluvit, neustále ji shazoval. 
Pouhý půl rok po svatbě jsem si poprvé všimla, že má Táňa na rukou modřiny. Tak mě to zaskočilo, že jsem se jí v první chvíli nedokázala ani zeptat. Už jen ta představa, že ji Štefan bije…
Když jsem se konečně k dotazu odhodlala, Táňa se mi vysmála. Po chvíli, kdy nechtěla říct jak k té fialové nádheře přišla mi potutelně sdělila, že je to následek milostných hrátek. Neskutečně se mi ulevilo, připadala jsem si trochu jako pitomec, a hlavně jsem byla moc ráda. 


Nevypadala šťastně


Od svatby neuplynul ani rok a Táňa byla v jiném stavu. Já byla zase v sedmém nebi, tak moc jsem se těšila, až ze mě bude babička. Bohužel, moje dcera si těhotenství moc neužívala. Byla pobledlá, měla špatnou náladu, prostě vypadala tak, jak by šťastná nastávající maminka rozhodně vypadat neměla.
„Prosím tě mami… Nic mi není. To jen ty příšerné nevolnosti. To není jen po ránu, ale úplně celý den. A do toho mám kvůli hormonům nervy na pochodu. Už aby to malé bylo venku.“ Moc jsem jí litovala. O to víc, že Štefan jí očividně moc nepomáhal.
Byla na konce čtvrtého měsíce, když jsem k ní jednou odpoledne neplánovaně zašla. Našla jsem ji, jak si u stolu otírá z očí slzy. To by nebylo nic podivného, kdyby neměla na tváři otisk dlaně. Hrozně, ale opravdu hrozně jsem se rozčílila. Tak moc, že jsem ani nemohla křičet. Jen jsem ji potichu požádala, aby si sbalila kufry a odešla se mnou domů.
„Co blázníš mami? Kvůli tomu, že mi dal facku? Nevíš ani, jak to bylo. Se mnou je to v poslední době složité. Chovám se děsně. Ani se nedivím, že mu ujely nervy. Byl to takový zkrat, není žádný násilník.“


Chtěla jsem, aby od něj odešla

Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že na těhotnou ženu může vztáhnout jen, odpusťte mi ten výraz, naprosté hovado. Marně jsem jí přesvědčovala, že kdo to udělal jednou, zaručeně to dříve nebo později udělá znovu. Bylo to k ničemu. Dál si vedla svou a nakonec mě vyprovodila s tím, že se Štefan už brzo vrátí domů, a jak dobře vím a sama si za to můžu, nemá mě v lásce.
Sotva za mnou doma zapadly dveře, začala jsem Jardu přesvědčovat, že bychom měli pro Táňu zajet, protože jí hrozí nebezpečí. Místo toho jí manžel zavolal. Samozřejmě mu řekla, že je to celé nesmysl, že jen dělám z komára velblouda. Pohádali jsme se a nikam nejeli.
Kolem druhé mě vzbudilo zvonění telefonu. Volali nám z nemocnice. Prý tam přivezli naši dceru a hrozí jí potrat. To byla hodně špatná zpráva.


Naprosto ji to zlomilo


Jenže mělo být hůř. V nemocnici jsme se dozvěděli, že Táňa o děťátko přišla. Nebyla to žádná náhoda, byla totiž ošklivě zbitá. Málem jsem omdlela, když jsem ji uviděla na jipce napojenou na přístrojích, s monoklem na oku a rozbitým rtem.
Přes všechnu tu hrůzu nejen, že odmítla podat na svého muže trestní oznámení, ale odmítla proti němu vůbec svědčit. Naštěstí se k němu nevrátila. I když hovořit o štěstí vlastně není na místě. To, co se stalo, ji zlomilo. Od doby, co přišla o děťátko, to už není ona. Má velké psychické problémy, takže je odkázána na naši pomoc. Snažíme se dělat vše proto, aby se mohla vrátit do života. A já si nikdy nepřestanu vyčítat, že jsem jí tu svatbu nerozmluvila.

Zdena G. (58), Pardubice

Také se vám může líbit