Můžete dát dítěti sebevětší lásku, snažit se ho varovat před všemožnými nástrahami života. Když je to lákadlo ale silnější, může vám to dítě navždy sebrat.
S manželem jsme vychovali čtyři děti. Dvě holky a dva kluky. I když si nyní uvědomuji, že u jednoho chlapce se nám nepodařilo dovést výchovu do zdárného konce. Bohužel. Dodnes nechápu, kde se stala chyba.
Děti vyrůstaly ve stejném prostředí, měly stejnou výchovu, geny. Daneček není první, aby na něm byla třeba největší tíha zodpovědnosti a starání se o sourozence. Není ani poslední, abychom ho nechali růst jako dříví v lese.
Jedna parta
Daniel se narodil druhý. Žijeme v domě na kraji města. Zdánlivě idylické prostředí. Leč Daník měl školu i kamarády v podstatě uprostřed sídliště. Bohužel zrovna v jeho věku se na škole zrodila ne moc povedená parta. A právě té se Daník chytl.
Začalo to nevinně. Nejprve jsme slýchali, že na škole je problematická skupinka. Daník zatloukal a jeho sourozenci nám neřekli, že se oné party chytl, aby mu nedělali problémy. Až jednou si nás paní učitelka zavolala na kobereček. Výrostci měli na svědomí několik vykradených chatek.
Začaly se nám ztrácet věci
Najednou mi začala spousta věcí docházet. Leckdy jsem si myslela, že jsem utratila víc peněz a nevšimla jsem si toho. Pak jsem si uvědomila, že onen přehrávač po rodičích také náhle zmizel. Že asi není jen někde zastrčený. Daník se nám ke všemu přiznal.
Že kradl peníze a do zastaváren nosil věci, aby je prodal. Slíbil, že se polepší. Nestalo se. Jak jsme zjistili později, začal brát drogy. Snažili jsme se mu domluvit. Po dobrém to nešlo, tak jsme to zkusili po zlém. Marně.
Chtěl se léčit
Časem nepřišel několik dní domů. Pak se jednoho dne nevrátil vůbec. Bylo mu 17 let, když odešel. I když jste na své dítě naštvaní, stejně trnete hrůzou. Časem si na to zvyknete. Bohužel je to tak. Daník se jednou vrátil a říkal, že se chce léčit.
Zkoušel to sedmkrát. Ale nevydržel. Nyní žije v Praze. Tedy žije. Živoří na ulici. Občas mi někdo řekne, že ho viděl na nádraží nebo v centru žebrat. Někteří se ptají, proč za ním nejedeme. Pro někoho je divné, že nechci vidět svého syna. Jednou mi to stačilo.
Jednou mi to stačilo
Byla to náhoda, když se ještě potuloval Plzní. Absolutní troska. Samozřejmě vás hned napadne vzít ho za ruku a nabídnout pomoc. „To už nejde, mami. Podělal jsem to. Vím. Potřebuju ten fet už jen k tomu, abych nějak fungoval,“ vyprávěl mi. Co na to můžete říct? Proto ho raději v takovém stavu už nechci vidět.
Vím, že to nedopadne
Vím, že můj Daník někde je. Tuším, že to může mít smutný a brzký konec. Dnes se už jen modlím, aby mu někdo neublížil. Aby ho ten život nebolel víc, než je v tuto situaci nezbytné.
Lenka K. (58), Plzeň