Nechápu, jak jsem si to mohla nechat tak dlouho líbit! Mé manželství byla katastrofa a můj muž tyran.
Když jsme se seznámili, byl to rozvedený táta malé dcerky, kterou jeho bývalá uklidila stovky kilometrů daleko a striktně odmítala, aby ji navštěvoval. Už to jsem neměla podcenit.
Jenže já byla mladá, nezkušená a na očích mi seděly růžové brýle. Stále jsem se jen omlouvala a prosila za odpuštění, myslela jsem si, že jsem to já, kdo našemu vztahu hází klacky pod nohy. Ve skutečnosti to byl on.
Omlouval své chování
Vzali jsme se, to byla chyba. Po jedné naší hádce se mnou hodil o postel tak prudce, že jsem hlavou bouchla o pelest a začala mi téct krev z nosu, to se Martin poprvé lekl. „Vidíš, k čemu jsi mě vyprovokovala?
Kdyby ses ke mně chovala slušně, tohle by se nestalo,“ omlouval své chování. Uměl být ale i vlídný.
V té době jsem studovala dálkově vysokou školu a chodila do práce. „Je toho na tebe moc. Odejdi z práce, já nás uživím,“ začal do mě hučet a nepřestal, dokud jsem to neudělala.
To byla další chyba, protože jsem na něm začala být finančně závislá a taky izolovaná od každodenního kontaktu s lidmi.
Nic jsem neřekla
Těhotenství bylo nejhorší období mého života. Martin začal chodit domů opilý, nebo se několik dní neukázal vůbec. Skončila jsem na rizikovém těhotenství. Hanička se narodila o měsíc dřív. Měla nevyvinutou jednu plíci, ale v inkubátoru všechno dohnala.
Ustála jsem to jen díky mé mámě, která mi ze začátku chodila s malou pomáhat. Nic jsem jí ale neřekla a dělala, že je vše v pořádku. S manželem jsme moc nemluvili. K malé ani jednou nevstal, nikdy ji nepřebalil, nenakrmil, nevykoupal.
Rozvod?
„Jiné ženské mají tři děti, chodí do práce a ještě stihnou péči o domácnost. A ty? Jsi jen koule u nohy,“ vyčítal mi denně. Po dvou letech se ve mně něco zlomilo.
Pořád jsem totiž četla o ženách, které se vzepřely ještě horším mužům, než jsem měla já a postavily se na vlastní nohy.
To mi dávalo sílu. Že jsem Martina přestala milovat jsem poznala podle toho, že mi začalo být jedno, zda mi zahýbá, starala jsem se jen o sebe a dceru. Podala jsem žádost o rozvod.
„Myslíte to vážně? To se nebojíte být sama s dítětem?“ hodnotily mě úřednice v soudní podatelně, když jsem jim s dcerou v náručí předávala lejstra. Netušily, že spím s pepřovým sprejem pod polštářem, protože se bojím o život.
Už jsem se nebála
A to se mám bát rozvodu. Ta síla, která se ve mně objevila, byla opojná! Já se dokonce těšila i na překážky a trable, které mě po rozvodu čekají! Nebála jsem se bídy, samoty ani toho, jak všechno zvládnu! Na Martina jsem se dokázala dívat už jen jako na bezcenného člověka.
Když nás rozvedli, vznášela jsem se v radostné euforii. Finančně jsem si hodně pohoršila, ale vůbec mi to nevadilo. S jistotou jsem věděla, že už nikdy nedopustím, abych se stala závislá na penězích někoho jiného, a stala se tak jeho loutkou.
Lenka (65), Opava