Nejsem pro každou špatnost, ale každopádně také nejsem upejpavka. Mám ráda kolem sebe lidi, ale někdy je s nimi kříž. Mohou vše jen zamotat.
Jako malá jsem bývala skoro jako uzlíček neštěstí. Nejspíš to způsobila moje úzkostlivá maminka. Než jí došlo, že mi dělá medvědí službu, byla s babičkou dost na kordy. Nikam jsem nesměla sama, pořád jsem mámu měla za zády.
„Budeš mít vystrašené dítě,“ varovala ji babička. „To dítě se musí naučit být samostatné!“ Máma nic takového ale slyšet nechtěla.
Proměna
Jenže pak se máma zamilovala do jiného pána a s tatínkem se rozvedli. Zůstala jsem s ní, na nového tátu jsem si ale nemohla zvyknout. Ale on si mě získal takovým nějakým nenápadným fíglem a moje dětství se změnilo.
Najednou jsem mohla chodit sama i do školy a na kroužky, už jsem nebyla uvázaná, a to mi dělalo dobře.
Už se nebojím
Z uzlíčku neštěstí se stávala docela sebevědomá holka. A to mi zůstalo. Moji kamarádi, kterých jsem najednou měla tolik, že to máma ani nestačila registrovat, mě měli opravdu rádi. Prý nezkazím žádnou legraci. A to teda jo. Dělá mi to radost. A vím, že si to nenechám vzít.
Proč to nešlo dřív?
Takže díky nevlastnímu tátovi jsem se stala normální holkou. Proč to nezařídil ten můj vlastní, už ani neřeším. Vídám ho jen občas, někdy mě napadne, že ji vlastně asi neměl nikdy rád. Tak opravdicky. Vidím to u toho mého nevlastního táty.
Nebudu čekat
Když jsem se začala zajímat o kluky, nevlastní táta se o ně zajímal víc než máma. A já ho začala mít ráda jako vlastního. To jsou věci. Takže ani nebyl překvapený, když jsem Oldu přivedla domů na návštěvu.
Mámu to trochu zaskočilo, prý mám na nějakou vážnou známost ještě dost času. A na co bych měla čekat? Táta stál při mně. S mámou si o tom promluvil a ona se s tím nakonec smířila. Navíc se jí Olda zamlouval. „Tak vidíš,“ usmíval se táta. „Žádný strach. Naše holka se umí protloukat životem.“ Tolik důvěry, to zavazovalo.
Nikomu ho nedám
Svatbu jsem chtěla malou, připadalo mi, že jsou to vyhozené peníze, když pozvete půlku města. Měl na ní být i můj vlastní táta, ale vymluvil se. Bylo to tak lepší, proč rozdírat staré rány?
Bylo to krásné, komorní obřad a rodinná oslava, žádné ohňostroje jako měla Helena. Chtěla jsem mít klidnou svatbu a klidný život. Tohle si také nenechám vzít.
Helena tenkrát moc spěchala, její manžel patřil k zazobané rodině, takže z radnice se ploužili najatým Rolls-Roycem, pronajali si celý hotel, ale za rok bylo vymalováno. Helena se rozvedla, protože si manžel našel jinou, reprezentativnější manželku.
Já mám svého Oldu a toho si nenechám vzít. Tuhle po něm Helena pokukovala, snažila se házet okem, a jemu to nebylo nepříjemné. Věděla jsem, že Helenu už k nám nebudu zvát tak často. Proč bych vystavovala své štěstí nějakému nebezpečí?
Ne že bych Oldovi nevěřila, ale víte, co někdy některé ženské jsou schopné udělat pro to, aby ulovily chlapa…
Jsem neústupná
S Helenou to byla trochu potíž. Protože jsem zvyklá říkat věci na rovinu, tak jsem jí vysvětlila, že si má chlapa hledat jinde než u mě doma. „Ale vždyť vypadáte, že nejste šťastní,“ bránila se. Nevím, jak na to přišla, nejspíše si něco namluvila.
Také se jí to dotklo, že jí vymlouvám její plány. Ale já si přece nenechám zkazit tu radost žít s Oldou.
Jitka S. (60), Prachatice