Moje matka se bála, že zůstanu na ocet, a tak se rozhodla, že vezme můj osud do vlastních rukou. Trochu jsem se toho bála.
Bylo mi čtyřicet šest let. Před dvěma lety mě opustil přítel, se kterým jsme plánovali svatbu. On ten plán vlastně uskutečnil, jen bohužel s někým jiným. A tak jsem byla najednou úplně sama ve věku, kdy moje vrstevnice žily čilým rodinným životem.
Domluvené rande
Nic mi nechybělo, měla jsem skvělé zaměstnání v bance, pěkný byt, hezké auto. Nějak to však nestačilo. Ze všeho nejhorší byly nářky mojí maminky. Asi si to umíte představit. A vskutku pekelné byly její úmysly někoho mi sehnat.
Když mě jednou pozvala na večeři do luxusní restaurace, opravdu jsem se těšila. Rezervovaný stůl stál na terase. Aby ne, venku už přešlapoval máj, všechno kvetlo.
U vkusně prostřeného stolu seděla bohužel nejen má matka, ale i její přítelkyně Jana se synem Lukášem. Mluvil vysokým hlasem a k tomu ještě huhlal, takže pokud už něco pronesl, nastalo nechápavé ticho, nebylo mu totiž rozumět.
Blesklo mi hlavou, že na tom musím být hodně špatně, když mě chce vlastní matka provdat za toho troubu.
Provdala by mě za kohokoli
Večer to byl děsivý. Jana se jedovatě usmívala, její syn Lukáš mlčel a pil, moje matka mluvila o tom, kolik si v bance vydělám a že hodně čtu. Děkovala jsem pánu bohu, když tahle besídka zvláštní školy skončila.
Ostatně celé město vědělo, že je Lukáš homosexuál, a divím se, že se to k matce nedoneslo. Anebo si jednoduše řekla, že už mě provdá za kohokoli.
Dárek jako omluva
Jakmile Jana s Lukášem odešli, řekla jsem matce, že tohle byla naše poslední společná večeře, protože já na to už prostě nemám nervy. Den nato telefonovala.
Za ten příšerný trapas s hroznou večeří se neomluvila, jen poznamenala, ať se u ní co nejdříve zastavím, že mi koupila dárek na usmířenou. Kdybych ji neznala, znělo by to bezelstně.
Ale i když jsem ji dobře znala, naivně jsem si říkala – co by mohlo být na dárku tak ďábelského? Co je tak zlého na lahvi bílého vína, pralinkách nebo hezké jarní šále?
Vymyslela plán
Nebyla to šála. Máma mi darovala štěně. Bylo z útulku, přesně se nevědělo, co z toho vyroste a jak to bude velké, a dostala jsem ho s komentářem: „Zabila jsem dvě mouchy jednou ranou.
Udělala jsem dobrý skutek a ty se navíc díky Mufovi provdáš, protože štěně je zaručený prostředek, jak se seznámit.“
Roztomilost sama
Málem jsem omdlela. Požádala jsem ji o panáka vodky, protože situace byla na panáka zralá, a oznámila jsem jí, že si žádného psa domů nevezmu, kdyby mě zabila. O hodinu později jsem si Mufa v krabici vyložené novinami odnášela domů.
Byl tak roztomilý, že jsem nemohla jinak. Navíc myšlenka, že nebudu sama, byla lákavá.
Vzbudilo celý barák
Štěně vypadalo jako malý vlčák, ale bylo namíchané s dalšími rasami. Cítila jsem se šťastná. Ráno už ne tolik, protože pejsek celou noc vyl. Nespal celý činžák. Kromě toho jsem si musela vzít dovolenou a starat se o Mufa.
V průběhu týdne na mě postupně zvonili všichni obyvatelé našeho vchodu a ptali se mě, jak dlouho tu ještě budeme s Mufem bydlet. Štěně evidentně nebylo zaručený prostředek, jak se seznámit, ale jak se zbláznit.
Sousedy jsem ubezpečila, že teď s Mufem na několik dní odjedeme, aby měli v noci klid.
Útočiště na chatě
Vzala jsem Mufa na naši chatu, která sousedí s potokem a s lesem, jen z jedné strany s lidským obydlím, kde tehdy přebývala stařenka Kovářová, hluchá jako poleno. Muf vyl už jen část noci, trochu jsem spala.
Dopoledne jsem si na verandě četla Máchův Máj, protože jsem si říkala, že se to k měsíci květnu hodí. Štěně bylo tiché, a tak jsem si vychutnávala každý verš. Vyrušil mě výkřik: „Paní, žere vám boty!“ Vyskočila jsem. Lekla jsem se mužského hlasu, který bych zde neočekávala.
Sympatický synovec
Chlap stál za plotem na pozemku patřícím babičce Kovářové a ukazoval na Mufa, který mi právě vášnivě demoloval pravý střevíc. Boty za čtyři tisíce byly beznadějně zničené. Vytrhla jsem štěněti střevíc, ale bylo samozřejmě už pozdě. Chtělo se mi brečet.
Chlap se představil jako synovec stařenky. Pochopila jsem, že se asi také nevyspal, protože okno do ložnice, kde jsem nocovala se štěnětem, jsem nechala pootevřené. „Slyšel jste v noci něco?“ ptala jsem se s úzkostí.
„Něco tady příšerně vylo,“ odpověděl bez zaváhání. „Dobře že je tetička úplně hluchá,“ dodal s úsměvem. A neodpustil si dotaz: „Budete tady dlouho?“ Pravila jsem: „Nebojte se, brzy vypadneme, v pondělí už musím do práce.“
Zdemoloval, co se dalo
Trapným situacím neměl být bohužel konec. Odpoledne jsem usnula v houpacím křesle na terase, ostatně není divu, když Muf tolik nocí srdceryvně vyl.
Kříženec vlčáka a bůhvíčeho, nejspíš však nějakého norníka, se v nestřežené chvilce podhrabal pod drátěným plotem, pronikl na sousední pozemek a zdevastoval tam, na co přišel.
K smrti vyděsil slepice, roztrhal paní Kovářové čerstvě vypranou zástěru a rozcupoval dva páry obuvi. Teprve pak ho objevil její synovec, který si dal rovněž po obědě šlofíčka a nyní se rozhodl pokračovat v práci na pozemku. Zaburácel:
„No jen se pojďte podívat, co tu ten váš čokl všechno provedl!“ Pes zrovna horečně hrabal na sousedčině zahrádce v pořadí asi čtvrtou noru.
Všichni tři spolu
Chlap mi ho podal přes plot, naštěstí se smál. Navrhla jsem, že škodu zaplatím, on však odmítl. Hovor přerušily pekelné zvuky, štěně kašlalo a zvracelo kusy zástěry. „A co kdybychom šli večer do hospody na panáka?“ navrhl můj nový soused.
„Jedině s Mufem,“ odpověděla jsem. Muf pak samozřejmě nechyběl ani na naší svatbě, měl kolem krku slavnostní mašli.
Lenka R. (56), Liberecko
