Myslela jsem si, že to je dobrá kamarádka. Ona mi ale všechno záviděla. A jednoho dne to už nevydržela…
Byly jsme kolegyně a dobré kamarádky. „Proč ti ten Jirka každý den volá?“ nechápavě se na mě jednou podívala. Manžel mi opravdu každý den po obědě telefonoval. Jen tak, aby se zeptal, jak se mám. Uvědomila jsem si, že Věře její manžel nevolá nikdy. Pak jsem podruhé otěhotněla.
„Ty se máš, moc ti to přeju,“ trochu neupřímně reagovala Věra a dodala: „Zdeněk už žádné děti nechce.“ Když se narodila Lucinka, ještě několikrát za mnou přišla. Pak se naše kontakty přetrhaly.
Věra si našla jiné zaměstnání, já jsem si našla poloviční úvazek, abych měla čas na děti.
Naše rodina vzkvétala
Mezitím jsme se přestěhovali do domu se zahradou, co jsme zdědili po rodičích. Syn Tomáš studoval na vysoké škole, Lucka chodila na gymnázium. Tehdy jsem si řekla, že v pětačtyřiceti ještě nepatřím do starého železa a začala se rozhlížet po zaměstnání.
Prošla jsem konkurzem na sekretářku ředitele velké firmy. Jaké bylo mé překvapení, když jsem tam potkala Věru. Pracovala v účtárně. Nad skleničkou vína jsme po práci probraly všechno, co se za ta léta stalo.
Ona mluvila hlavně o svém synovi. Na manžela narazila jen okrajově. Pochopila jsem, že žijí spíše vedle sebe, ne spolu. Pozvala jsem ji k nám domů na kávu. Nenapadlo by mě, že jí mé fungující manželství a náš hezký dům tak popudí.
Nepřála mi
Pak jsme na víkend odjeli k rodičům. Vrátili jsme se v neděli večer. „Mami,“ vykřikla Lucka, když vystoupila z auta. „Máme rozbité okno!“ Uvnitř byl neuvěřitelný nepořádek. Šuplíky vysypané, bláto na sedačce, v ložnici rozervané přikrývky.
Postupně jsme zjišťovali, že chybí kola, notebook. Věra mě v práci upřímně litovala. Po dvou týdnech nám volali z policie. Našli pachatele. Byla to loupež na zakázku. Nemohla jsem uvěřit.
Věra mi záviděla, že mám spokojený vztah, úspěšné děti i dům se zahradou. Klukům, co nás vykradli, zaplatila za to, že nám zdemolují dům a že si vezmou, co se jim bude líbit. Dodnes to nemohu pochopit.
Lenka (60), Táborsko