Opravdová láska dokáže hory přenášet. Byli jsme tak šťastní a zamilovaní. Bohužel, člověk asi nemůže mít v životě všechno, co by si přál.
Nebylo mi ještě ani devatenáct, když jsem se zamilovala. Jirka byl láska na první pohled. Od té doby jsme byli pořád spolu. „Nechceš se jet podívat k bráchovi na chalupu, budou tam i děcka,“ zeptal se mě jednoho letního rána.
Bylo to poprvé, kdy jsme začali mluvit o dětech. Jeho bratr i celá rodina byli fajn. Pozorovala jsem Jirkovo nadšení z dětí.
Krutá diagnóza
Ještě ten večer mi pošeptal: „Budeme mít taky někdy děti?“ Měla jsem slzy v očích, objali jsme se a tiše usnuli. Jednoho dne, když byl Jirka zrovna na nějakém školení, mne probudila silná bolest v podbřišku.
Nepřikládala jsem tomu zvláštní význam, čekala jsem zrovna své dny. Když jsem ale bolestí nemohla skoro chodit, rozhodla jsem se vyhledat lékaře. Výsledek byl zdrcující. „Možná budete mít problém otěhotnět,“ řekl mi doktor.
Projel mnou mráz, něco takového jsem nečekala. Před Jirkou jsem zatím mlčela. Začala jsem chodit na hormonální léčbu, situace se však nelepšila. Chtěla jsem svému příteli už všechno říct, vybrečet se mu na rameni.
Konec nadějí
Když se ale objevil ve dveřích s kyticí, nechtěla jsem to kazit. Požádal mě o ruku. Za pár měsíců byla svatba. Začali jsme se snažit o miminko.
Já chodila tajně dál na hormonální léčbu, po několika měsících jsme však s lékaři usoudili, že už to nemá význam. Dítě mít nikdy nebudu. Veškeré mé naděje byly pryč. Nemohla jsem už dál mlčet, musela jsem Jirkovi přiznat pravdu.
Už jsme smíření
„Už delší dobu mám potíže a dnes mi doktor sdělil, že nikdy nebudu moct mít dítě,“ řekla jsem mu. Zůstal koukat jako opařený. Plakala jsem, i on začal plakat a objal mne.
„Já tě miluju a na tom se nikdy nic nezmění,“ ujišťoval mě. Smířil se s tím, že mu vytoužené dítě možná nikdy nedám. Od té doby už uplynula spousta let. Rodiče se z nás nikdy nestali, naše láska však nikdy nevyhasla.
Iveta (58), Jablonec nad Nisou