V první chvíli jsem si říkala, že to nikdy nedokážu. Jenže krev není voda. Proto jsem Pavlíkovi dokázala odpustit. Snad mě znovu nezklame.
Oba jsme nervózní a já vidím, jak Pavlovi stékají kapičky potu po čele. Vidíme se po dlouhých šesti letech. A já vlastně nevím, zda se ho nemám tak trochu bát. Občas se mi před očima objeví obraz jeho tváře, tenkrát před sedmi lety.
Bylo mu sedmnáct a neměl rozum. Spíš ho tedy měl zatemněný.
Sestra to nezvládla
Pavel, můj synovec, byl do svých dvanácti bezproblémové dítě. Učil se dobře, hrál hokej, chodil na keramický kroužek. Jenže pak si manžel mé sestry našel milenku a rozvedl se. Pavel, který tátu miloval a měl ho jako svůj vzor, to vzal jako hroznou zradu.
Neunesl situaci a sáhl po alkoholu a drogách. Strašné na tom je, že si toho dlouho nikdo z nás nevšiml. Sestra se po rozvodu sesypala a na syna neměla čas. Jeho táta se věnoval své přítelkyni a já synovce bohužel vídala velice málo.
Byl úplně namol
Jednou ke mně Pavel nečekaně přišel na návštěvu. Už ve dveřích jsem poznala, že není ve své kůži. Táhlo to z něj strašlivě a motal se od stěny ke stěně. Uvařila jsem mu kafe, dala dobrou domácí polévku a nechala ho u mě přespat.
Zavolala jsem sestře, aby neměla starost. Vůbec jsem jí neřekla, v jakém stavu ke mně dorazil. Byla to chyba. Ještě jsem mu také dala peníze, protože prý propil ty, co dostal od mámy na obědy. Slíbil, že už se bude chovat rozumně. Ale nechoval.
Důvěryhodná banka
Pavel, co slíbil, nedodržel a s kamarády se často a rád opíjel. Ke mně pak chodil s prosíkem a s důvěrou, že ho u sebe ukryju před rodiči. Myslela jsem si, že jako teta nesmím zklamat.
Jinak začne chodit k někomu cizímu a už na něj nebudeme mít žádný vliv. I peníze jsem mu, pravda, dávala, protože jich měl stále nedostatek, na potřebné věci do školy, na oblečení, na obědy, na jízdenky. Nechtěla jsem, aby snad někde kradl.
To bylo strašlivé ráno
Jednou, bylo půl šesté ráno, někdo zvonil u dveří. Kdo to je, takhle brzy? Za dveřmi stál Pavel, ale vypadal jako někdo docela cizí. Už v první chvíli jsem pocítila strach, ale bohužel jsem na svůj instinkt nedala.
Místo toho, abych před ním zabouchla dveře, jsem ho pustila dál. V očích měl zlý výraz. Nezdálo se, že by byl opilý, spíš byl jakoby úplně mimo. A jediné, co chtěl, byly peníze. Se mnou se jinak vůbec bavit nechtěl.
Šlo mi vážně o život
Řekla jsem si, že už mu žádné peníze na další rošťárny půjčovat nebudu. Nakonec jsem doma ani žádné neměla. Jen asi padesát korun v peněžence a kreditku. Pavel ale naléhal. Nejprve se se mnou pral o kabelku. Vytrhl mi ji a porazil mě na zem.
Vyndal kreditku a začal mě nutit, abych mu řekla PIN. Nechtěla jsem mu ho říct. Začal mě týrat a řval na mě, že mě zabije. Pálil mě cigaretou, šermoval mi nožem před obličejem, pořezal mě na rukou, chvíli mě i škrtil.
Věděla jsem, že mi jde o život, a měla jsem hrozný strach. Nakonec jsem mu PIN prozradila. Pak už to vzala do rukou policie, kterou zavolal soused. To už je ale dávno, teď je vyléčený, čistý od drog a trest si odpykal. Proto mu odpouštím.
Pavla N. (58), Karviná