Josef byl milá a laskavá duše, byl by z něj býval fantastický táta. Nerozčiloval se, nenadával, uměl se radovat z každé maličkosti.
Smířit se s manželovou smrtí byla ta nejtěžší věc na světě. Dodnes nechápu, jak jsem to dokázala. Byli jsme nerozluční. Protože jsme neměli děti, mnozí prorokovali, že se kvůli tomu rozejdeme.
Bylo to ale přesně naopak, vzhledem k nepřízni osudu jsme se semkli a nic nás nerozdělilo.
Byli jsme svět sám pro sebe, moc přátel jsme nikdy neměli, a když jsme šli do penze, už nás skoro nikdo nenavštěvoval. Zazvonění zvonku byla velká událost. Zpravidla stála za dveřmi listonoška, nebo sousedka, že by potřebovala trošku polohrubé mouky. Josef byl o patnáct let starší.
Milá a laskavá duše, byl by z něj býval fantastický táta, tím jsem si jista. Nerozčiloval se, nenadával, uměl se radovat z každé maličkosti. Budíval mě slovy: „Vstávej, Helenko, bude krásný den. Podívej, jak se na tebe to sluníčko usmívá.“
První rok samoty
Dnes už se slunce tolik neusmívá. Odešel náhle, nic jsem netušila a nemohla se na to připravit. Lidé z domu mě zastavovali a říkali, jak jim chybí jeho optimismus.
I děti se po něm ptaly, s kluky si sem tam zahrál fotbal na plácku a holkám leccos spravil, jedné vyrobil domeček pro panenky, hezčí, než jsou kupované.
První rok samoty byl nejstrašnější. Jsem vdova, opakovala jsem si. Ženská, která nikoho nezajímá. Kdybych vyskákala ven v pytli od brambor, nikdo se nad tím nepozastaví, nikdo nepovytáhne údivem obočí. Je to fuk. Jsem neviditelná. Málokdy jsem vycházela, seděla doma a tekly mi slzy.
Až jsem se divila, kde se jich v mých očích tolik bere. K doktorům nechodím, bojím se jich. Ale tušila jsem, že mě trápí deprese ze ztráty milovaného člověka. Myslela jsem, že to nikdy neodezní.
Když zaťukaly na dveře Vánoce, tvářila jsem se, jako by žádné nebyly. Co si přát do nového roku? Nic mě nenapadlo.
Vrbové proutky
Ani začátek jara mě neukonejšil. K čemu jsou první nesmělé sluneční paprsky a první zlaté petrklíče a zářivé podběly, když není, komu bych řekla: „Podívej se na tu krásu.“ Seděla jsem v parku na lavičce před domem a v hlavě měla prázdno.
Kolem pospíchala sousedka s malým synkem, pozdravila mě a povídá: „Už jsme nesehnali pomlázku. Kluk brečí. Kde jsou ty časy, když mu ji pletl váš manžel!“ Pousmála jsem se: „Já vím, byl moc šikovný. Naučil mě to. Kdybyste chtěla… myslím, že bych to dovedla.“
Přinesli mi vrbové proutky, upletla jsem z nich celkem podařenou pomlázku. Vzápětí na mě ťukali kluci z celého domu i okolí. Pletla jsem jako divá. Děkovali, nabízeli peníze. Nevzala jsem si ani korunu. Cítila jsem se líp, a to bylo k nezaplacení.
Helena (69), Litoměřice