Domů     Když bylo nejhůř, prosila jsem o pomoc anděly
Když bylo nejhůř, prosila jsem o pomoc anděly

Po rozvodu se mi ulevilo, ale ne moc. Nenávist, kterou jsem k bývalému manželovi cítila, tížila, bolela a táhla mě k zemi.

Náš vztah byl v troskách. Už jsme na sebe nedokázali ani promluvit. Martin se zavřel do pracovny, kde se zamykal, abych tam nemohla ani vstoupit, já jsem si udělala hlavní stan v ložnici, kam zas nechodil on.

Obývací pokoj byl společný, ale dávno jsme tu nesedávali spolu, dávali jsme si pozor, abychom se zde nepotkali. Stejně jako v kuchyni. Když si jeden připravoval něco k snědku, druhý se stáhl a trpělivě čekal, až bude místnost volná. „To je teda psycho,“ poznamenala k tomu moje starší sestra.

„Musíte bydlet každý zvlášť, nebo se z toho zblázníte.“ To ale nebylo tak jednoduché. Trvalo jedenáct měsíců, než si Martin našel vyhovující byt, do kterého se pak rychle přestěhoval.

A bylo to dlouhatánských jedenáct měsíců, bála jsem se, aby mi z toho, jak se říká, nehráblo. Žít s úhlavním nepřítelem bylo nesmírně vyčerpávající.

Když člověk přijde večer unavený domů, touží po porozumění, přeje si, aby ten druhý vyslechl, co se po celý den zase přihodilo za nepříjemnosti, aby pochopil, pohladil, pofoukal bolístky. Jako když jsme byli malí a maminka řekla:

„Neplač, zlatíčko, za chvilku to přebolí.“ Jenže život není mateřská školka, ale zápasiště. Boxerský ring.

Nesnesitelná

Po rozvodu se mi konečně trochu ulevilo. Jen trochu. Zdrcující nenávist, kterou jsem k bývalému manželovi cítila, tížila, bolela a táhla mě k zemi. Hlavou mi běžely otázky bez odpovědí. Jak mi to mohl udělat? A jak to mohl udělat své dceři, kterou měl, jak tvrdil, tolik rád?

Kateřině bylo skoro dvanáct, byla to malá holka, a báječná, tohle si opravdu nezasloužila. „Nikdy se té strašlivé nenávisti nezbavím,“ řekla jsem starší sestře.

„A tak se asi budu celý zbytek života užírat a cítit mizerně.“ Lída mínila, že to všechno spraví jedině čas, který otupí hroty každému nepřátelství.

„Nevím,“ krčila jsem rameny. „Tohle je asi až za hrob.“ Kdyby měl jen ty milenky… Ale zároveň žil v paralelní rodině u jedné paní s dítětem, kam chodil po práci a kde často i přespával. To byly ty věčné služební cesty.

Když jsme to pak spolu rekapitulovali, ke svému úžasu jsem se dověděla, že je to všechno moje vina.

„No protože se s tebou nedá žít!“ hulákal. „Měl jsem poslechnout svou matku, ta to taky říkala. Měla pravdu. Jsi nesnesitelná! No prostě učitelka. Pořád poučuješ. Připadal jsem si před tebou jako žáček poškoláček.“

I v příštím životě

Tak to jsem zírala. Vzorně se starám o domácnost a o dceru, chodím do náročného zaměstnání, a on mi to ještě vyčte a označí za příčinu svého skandálního chování. Znali jsme se od základky, už tehdy jsme bývali kamarádi.

Na školním výletě za krásami hlavního města vyryl, když jsme dostali rozchod, naše iniciály do dřevěné lavičky v parku. Napsal k nim: navždy. Kvůli tomu se nestačil ani nasvačit. V duchu jsem si řekla, že tohle bude asi opravdu láska. O ruku mě požádal na maturitním plese.

Vznášeli jsme se na obláčku a později jsme z nebes tvrdě dopadli dolů na zem a šeredně se potloukli. „Tebe budu nenávidět ještě i v příštím životě,“ ucedila jsem k jeho zarámované fotografii, kterou jsem vzápětí rozdupala.

Kdykoli si přišel pro Kateřinu, čekal pod okny. Tušil, že kdyby se odvážil nahoru, roztrhám ho na kusy. Pro ni to nebyl zrovna dobrý příklad mezilidských vztahů.

Několikrát suše poznamenala, že rodiče její kamarádky jsou také rozvedení, ale normálně se spolu baví. Mávla jsem rukou.

„Tvůj otec mi moc ublížil,“ vysvětlila jsem jí chladně. „Neumím si představit, že bych s ním promluvila jediné slůvko.“ Dívala se na mě jako na exota. „Táta je přece docela fajn,“ namítla. Jen jsem si zoufale povzdychla. Je to ještě dítě, nic nechápe.

Úplně směšné

Stalo se to na rutinní lékařské prohlídce. Dětská lékařka si mě zavolala, Kateřinu požádala, aby šla do čekárny. „Pošlu Katku na testy,“ oznámila mi. Tvářila se vážně. Polilo mě horko, vykoktala jsem: „Děje se něco, paní doktorko?“ Nasadila profesionální výraz i úsměv a povídá:

„Jen žádný strach, bude to v pořádku. Zajděte s Katkou na vyšetření, a až budou výsledky, zavoláme si, ano?“ Omluvila jsem se v práci, musela jsem si přehodit vyučovací hodiny s kolegyní, a šly jsme s Katkou do nemocnice.

Cestou zpátky jsme se stavily v cukrárně, mlsaly zákusky a zmrzlinu, smály se a mluvily o kosmetice, zejména o řasenkách a lacích na nehty. To byla naše poslední hezká chvilka. Když jsem se pak dověděla diagnózu, na chvilku se mi zastavilo srdce. Klesla jsem na židli.

Teď už nebylo v troskách jen moje nešťastné manželství, ale úplně všechno. Celý můj život. Obrátil se naruby. Byla jsem najednou někdo jiný a veškeré moje předchozí starosti, smutky a trápení byly úplně, ale úplně směšné. Hlavou mi běželo, kvůli čemu jsem byla v poslední době mrzutá:

Že budu muset v práci obtěžovat kolegyni, aby si se mnou vyměnila hodiny. Že ráno pršelo a zmokne mi účes od kadeřníka. A kam dám deštník? Kabelka je příliš malá. Pršiplášť je v čistírně, a tak nemám co na sebe. Byla jsem hrozně hloupá.

Smlouva s osudem

Peklo mi otevřelo své brány a kráčet jinudy bylo vyloučeno. Vstoupila jsem a slyšela, jak se dveře zaklaply. Katka věděla, co se děje. Byla to chytrá holka. Nebylo pro ni tajemstvím, že z oddělení, na kterém ležela, se ne každý vrátí zpátky domů. Věk tu nehrál roli.

Dvanácté narozeniny oslavila v nemocnici. Koupila jsem jí krásné šaty, hned si je zkusila, vypadala jako princezna, natřásala se v koupelně před zrcadlem a plánovala, kam si je oblékne. „Až se bude rozdávat vysvědčení?“ navrhla jsem a ucítila slzy v očích.

Do letních prázdnin zbývala ještě řada měsíců a nikdo nemohl zaručit, zda se jich Kateřina dožije. Doléhal sem hovor sestřiček, pospíchaly po nemocniční chodbě a jedna říkala druhé:

„Já snad na to rande ani nepůjdu, vypadám nemožně.“ Kde jsou ty časy, kdy jsem mívala takové starosti, blesklo mi hlavou.

Vypotácela jsem se na nemocniční chodbu. „Takový mizerný počasí,“ stěžoval si kdosi u okna. „Čtvrtý den prší, to se fakticky nedá vydržet.“ Když už jsem byla v pekle, uzavřela jsem smlouvu s ďáblem.

Jestli se Kateřina uzdraví, vrátím se k jejímu otci a budu s ním žít až do konce svého života.

To jsem sdělila doma svému odrazu v zrcadle a ten na mě vytřeštil oči. „Přísahám,“ dodala jsem ještě a cítila v zádech mráz. „Rozmyslela sis to dobře?“ vyzvídala beze slov moje matka, spící na nevelkém venkovském hřbitůvku.

„Udělám cokoli, mami,“ ujistila jsem ji. „Popros anděly, jestli nějaké znáš, ať nad ní bdí.“

Nejspíš nějaké anděly znala a ti zřejmě způsobili, že se Kateřina v těch nových krásných šatech radovala z vysvědčení i z nadcházejících prázdnin. Před školou jsem potkala Martina.

Tiše jsme se pozdravili a svorně hleděli za Katkou, která uháněla se spolužačkami na školní hřiště.

Byl to zázrak

Sedli jsme si na lavičku, ne na tu, kam vyryl naše iniciály, ta se už určitě rozpadla. Nadechla jsem se a spustila: „Stal se zázrak, a já přísahala, že když se stane, tak se k tobě vrátím a budeme zase rodina. Máma a táta.

Aby se Katce líp žilo.“ V jeho očích, v nichž se leskly slzy, jsem si přečetla úžas.

Odpověď mi vyrazila dech: „Vlastně jsem taky v duchu přísahal. Slíbil jsem si, že když to dobře dopadne, stanu se lepším člověkem. A že začnu tím, že se ti omluvím.“ Padli jsme si do náruče.

Nikdo z nás už nic neřekl, ale přesto jsem věděla, že odteď už budeme na všechno zlé a snad i na to dobré zase dva. Že najednou nejsme úhlavní nepřátelé, ale zase už máma a táta, kteří nemyslí na hlouposti, ale na to nejdůležitější: Aby byla jejich malá dcerka spokojená.

Alena (60), Zlínsko

reklama
Související články
14.3.2024
Už měsíc žiji jako ve snu. Chystám vnučce svatbu a nevím, co dřív. Matka ji opustila už dávno a nechala mi ji na starost. Nyní je moje dcera zpět a chce ten velký den zkazit. Malý, ubrečený uzlíček mi nechala dcera v košíku na manželské posteli, a byla pryč. Připojila jen krátký vzkaz, že se o malou starat nemůže, protože na to nemá nervy. Málem jsem se tehdy zhroutila. Jenomže něco takového js
14.3.2024
Nikdy jsem snachu neměla ráda. Prostě mi neseděla. Koukala se na mě tak nějak úkosem a s mým synem jednala, jako by byl její sluha. Pořád mě jen peskovala a nic jí nebylo dost dobré. To by nebylo to nejhorší, kdyby stejně nejednala i se svým manželem, mým synem. Ani on se jí ničím nezavděčil. Jako by byl pro ni jen kus hadru. S ničím nebyla spokojená Vyčítala mu, že coby učitel málo vyděl
11.3.2024
Když mi zemřel manžel, zůstala jsem na vše sama. Pak jsem ale potkala Jiřího a doufala, že já i moje děti zase budeme šťastni. To jsem se pletla... Vdávala jsem se brzy, ale z velké lásky. Narodil se nám syn Hynek a dcera Adélka. Naše štěstí ale skončilo příliš brzy. Oslavila jsem čerstvě třicet, když měl můj muž pracovní úraz a zemřel. Na radu psycholožky jsme si pořídili pejska. Řád jako n
10.3.2024
S manželem jsme vychovávali Markétu a Michala. Ten byl o osm let mladší než sestra, vymodlený, byl skoro zázrak, že se narodil. Někde jsem udělala chybu. Uvědomila jsem si to však pozdě. Abych řekla pravdu, vlastně se mi nelíbilo, když Karel hlídal dospívající Markétu div ne s flintou v ruce. „Karle,“ úpěla jsem. „Vždyť se ta holka nakonec nevdá. Musíme jí přece nechat aspoň nějakou svobodu,
5.3.2024
Syn nám v poslední době stále vyčítal, že jim se snachou vůbec nepomáháme. A myslel tím finančně! Tak jsme se plácli přes kapsu. V posledních měsících jsme slyšeli jen samé stesky: „Vůbec nevycházíme s penězi. Malý toho tolik potřebuje,“ fňukali nejčastěji. Věděli, že naše vnouče je na nás největší argument. Přitom od té doby, co se narodil, jsme jim pomáhali s hlídáním i domácností, co jen naš
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Tři dívky v domě hrůzy
epochaplus.cz
Tři dívky v domě hrůzy
Napohled obyčejný pohodlný dům v rezidenční čtvrti v Clevelandu obývá sympatický muž, kterého si sousedé nemohou vynachválit. Nikdo z nich netuší, jak hrůzné tajemství se za jeho zdmi skrývá. Městečko Yauco na karibském ostrově Portorico má něco přes 30 tisíc obyvatel a 10. července 1960 k nim přibývá také Ariel Castro. Jeho rodiče Pedro Castro
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř
Jak shodit kila a nepřibrat
nejsemsama.cz
Jak shodit kila a nepřibrat
Přejídáte se, jenže pak si vyčítáte nadbytečná kila? Do posilovny vás nikdo nedostane? Moc toho nenaspíte a v práci máte stres? Zkuste na to jít jinak. Asi vás překvapí, že váš chytrý metabolismus sám od sebe spálí 1300 až 2000 kalorií denně, bez jakékoli aktivity. Kolik přesně, to už záleží na vaší váze, výšce i jiném. Už to je ale přece dobrý
Kameny Ica: Dokazují, že jsme žili s dinosaury?
epochalnisvet.cz
Kameny Ica: Dokazují, že jsme žili s dinosaury?
Na více než 15 000 kamenech s rytinami najdeme údajně potvrzení prakticky všeho, o čem dnešní záhadologové sní. Obrázky zachycují dinosaury, pokročilé lékařské zákroky nebo pokročilé technologie, nápadně připomínající ty moderní. Jsou kameny skutečné? Kdo je mohl vytvořit a co všechno by měly dokazovat?   Peruánský lékař Javier Cabrera Darquea (1924–2001) slaví 42. narozeniny. Mezi dary se
Průmyslové potraviny jako zhouba našeho zdraví?
21stoleti.cz
Průmyslové potraviny jako zhouba našeho zdraví?
Člověk je tvor nepoučitelný, zejména co se skladby jídelníčku týká. Jakmile má možnost dopřát si potraviny s vysokým obsahem cukru, soli nebo tuku, nedokáže odolat. Přitom by měl. S každou další porcí
Richard Lví srdce krutostí šokoval muslimy i křižáky
historyplus.cz
Richard Lví srdce krutostí šokoval muslimy i křižáky
S rukama pevně svázanýma za zády je postupně vyvádějí z města do pouště. Tam na ně již čekají kati. Marně budou muslimští vojáci sultána Saladina bušit do křesťanských řad, aby zachránili své souvěrce. Jejich osud je zpečetěn. Přezdívají mu Lví srdce. Už jeho současníci pohlížejí na anglického krále Richarda I. (1157–1199) jako na hrdinu, rytíře
Plněná cuketa s kuskusem, zeleninou a šunkou posypaná sýrem
tisicereceptu.cz
Plněná cuketa s kuskusem, zeleninou a šunkou posypaná sýrem
Suroviny 4 rajčata 3 cibule 8 lžic kuskusu 150 g uzené slaniny 200 g šunky 200 g strouhaného sýra Postup Cuketu podélně rozřízněte a vnitřek vydlabejte. Vydlabaný vnitřek nakrájejte na m
Velikonoce s Baronem
iluxus.cz
Velikonoce s Baronem
Velikonoce klepou na dveře, a jak lépe je strávit než v přítomnosti prvotřídních českých ovocných specialit a pálenek Baron Hildprandt. Nenechte se zaskočit dospělými koledníky, a kromě obarvených vaj
Hrádek u Nechanic: Po stopách šlechtického rodu Harrachů
epochanacestach.cz
Hrádek u Nechanic: Po stopách šlechtického rodu Harrachů
Reprezentační sídlo starobylého rodu Harrachů je ideálním prostředím k udržování starých tradic. A na zámku Hrádek u Nechanic dobře vědí, co zajímavého pro své návštěvníky připravit. Známý novogotický zámek Hrádek u Nechanic byl vystavěn hraběcí rodinou Harrachů mezi lety 1839 až 1857 jako jejich letní lovecké a reprezentační sídlo. Vyznačuje se nejen anglickou architekturou, bohatě zdobenými
Jak jsem zkoumala svůj rozvětvený rod
skutecnepribehy.cz
Jak jsem zkoumala svůj rozvětvený rod
Seděla jsem nad archivem dlouho do noci a kolem mě se promenádovali duchové mých předků. Pak zamířili do jídelny ke kulatému stolu. Do toho domu po prarodičích jsem se přistěhovala nově, bydlela jsem tu zatím jen pár dní. Domek byl hodně dlouho opuštěný, protože babička s dědou už před lety odešli bydlet do domova seniorů, kde měli
Radostná událost v rodině Leoše Mareše!
nasehvezdy.cz
Radostná událost v rodině Leoše Mareše!
U Marešových se slaví! Syn Jakub (18) se dostal na prestižní univerzitu Florida Southern College v Americe, kde se kromě studií byznysu bude také věnovat vodnímu lyžování, ve kterém je opravdu dobrý.
Co vše skrývá zřícenina hradu Házmburk?
enigmaplus.cz
Co vše skrývá zřícenina hradu Házmburk?
Zřícenina gotického hradu Házmburk, jež najdeme u vsi Klapý, asi 3,5 kilometru severozápadně od města Libochovice v okrese Litoměřice, je opředena nejednou bájí a pověstí, tak jako ostatně každé staro