Naprostá náhoda odhalila dávné tajemství. Zrada mého manžela a nejlepší kamarádky vyšla najevo po čtvrt století! To jsem nečekala.
Svoji nejlepší kamarádku jsem znala už od školky a společně jsme prožily dětství i dospívání. Chodily jsme spolu hrát tenis, tancovat i za kluky. Nebylo jediné tajemství, které bychom před sebou měly. Byly jsme jako jedna duše a jedno tělo.
Neuměla jsem si představit, že by se naše cesty mohly někdy rozejít. A také ne.
Sdílely jsme své životy
Přes různé životní peripetie jsme si byly stále blízké. Také v našich životech bylo vše dost podobné. Jen já jsem se dřív vdala. Helena nějak neměla štěstí na pořádného kluka.
A na rozdíl ode mne, která si vzala hned toho druhého, který byl opravdu velkou láskou mého života, ona toho pravého ne a ne najít.
A tak šla na mateřskou až o pár let později než já. Na rozdíl ode mě se nikdy nevdala. S muži to měla prostě podivné, a i když jsme je probíraly, začala jsem mít časem pocit, že v tomto směru má přede mnou Helena přece jen nějaké tajemství.
Ale nechtěla jsem to z ní lámat. Ostatně, každý máme právo na své soukromí.
Jako moje sestra
Abych se přiznala, dokonce jsem si myslela, že je možná na holky… Nějaký čas jsem ji dokonce podezírala, že má přítelkyni, partnerku, ale nechtěla jsem se vyptávat na něco, co ona evidentně považovala za tabu.
Já bych ji přece nikdy nesoudila a takovéto předsudky šly úplně mimo mě! I tak jsme ale k sobě blízko měly.
Dokonce mě i napadlo, jestli nakonec není zamilovaná do mě…Když porodila druhé dítě, hodně jsem jí pomáhala, aby nebyla na všechno sama. Dokonce i finančně! Koneckonců, bydlela hned ve vedlejším vchodě, tak jsme byly věčně jedna u druhé. Ona mi také pomáhala, když ještě byla bezdětná.
Chtěli znát svůj původ
Naši potomci se samozřejmě znali odmalička a vyrůstali spolu, i když měli trochu věkový rozdíl, ale pět let nic není. A to jim zůstalo až do dospělosti. Vlastně jsme byli všichni taková velká rodina a můj muž nám to s klidem sobě vlastním toleroval.
Hodně pracoval, měl svůj volejbal a byl rád, že doma nemá ženu, která se stopkami čeká na jeho příchod. Naši kluci měli zálibu v genealogii, zkoušeli pátrat po předcích a pořád někde něco studovali.
Jednou někde narazili na stránku, která slibovala podrobný rozbor DNA, včetně původu.
Hledali vzdálené příbuzné
A navíc pak mohou prý přes internet najít i vzdálené příbuzné, o kterých nemáme ani zdání! Jeden rozbor stál přes tisíc korun. Nějak si na to našetřily, protože my s mužem jsme takhle peníze odmítli vyhazovat. Stačilo si tedy odebrat sliny podle návodu a někam je poslat.
Za pár týdnů přišla vypracovaná zpráva z nějaké laboratoře a certifikát pravosti. Byla jsem samozřejmě u toho, když se moje a kamarádčiny děti sešly. Přizvaly nás obě taky, prý bude legrace! Docela se mi ulevilo, že už Helena o všem ví a nic nenamítá.
To, co jsme se všichni dozvěděli, nás ale doslova šokovalo. Vlastně všechny ne. Helena znala výsledek už předem. A já původně její rozpoložení přikládala tomu, že ji její děti neposlechly. Když jsem k nim dorazila, vůbec nemluvila.
Takhle podrážděnou jsem ji skoro neznala. Kdybych jen tušila…
Věřila na zázrak
Hned po otevření oněch dokumentů by se v nás všech krve nedořezal. Vyplývalo z nich totiž, že moje děti a kamarádčiny děti jsou v příbuzenském vztahu. Poloviční sourozenci! Snad ještě víc než já byly zaskočeny mé děti, nebo spíš všechny naše děti.
„Co to má znamenat?“ vykřikl rozhořčeně můj starší syn a tázavě se zadíval na o dost mladšího kamarádčina syna Matěje.
Ten jen zaraženě mlčel, protože ani on nic o svém otci nevěděl! „Heleno, vysvětli nám to!“ vyzvala jsem kamarádku. Nezbývalo jí nic jiného než se přiznat. Svoje dvě děti měla s mým manželem! Všichni jsme oněměli.
Byli si podobní
Začala nesmyslně blekotat: „Víš, nebylo to tak, jak si myslíš. On mi jen pomohl mít vytoužené děti. Jinak mezi námi nic nebylo!“ tvrdila a já měla co dělat, abych se na ni nevrhla. Najednou mi bylo vše jasné. To proto si naši kluci tak rozuměli. To proto mi kolikrát připadalo, že jsou si podobní.
Ještě jsem se tomu vždycky smála, že vypadají jako sourozenci. Dokonce jsem si zpětně vybavila okamžik, kdy jsem to říkala před Helenou.
„Holka, nepřijde ti, že jsou si ti naši kluci podobní jako vejce vejci?“ smála jsem se tehdy s tím, že jak jsou spolu stále, přebírají už i stejná gesta.
Jak mi to mohli udělat?
Na rozdíl ode mě jí to tehdy směšné nepřipadalo. Zatvářila se tak divně, a dokonce zbledla! Vůbec jsem tomu nerozuměla a domnívala jsem se, že jsem se jí něčím dotkla… Teď bylo vše jasné. Vůbec jsem nevěděla, co řeknu manželovi, až přijde večer z práce.
Jak se mi mohl celé ty roky dívat do očí? A měl s ní poměr, nebo to byl jen nějaký úlet? Vlastně dvojnásobný úlet! To neznělo moc pravděpodobně.
Já už ale nevěděla, čemu věřit… Žil vlastně v bigamii, či jak to nazvat… Kluci se sebrali, vrhli na Helenu nenávistný pohled a utekli.
Nikdo z nás nechápal
Já se zdekovala hned za nimi. Jednak jsem neměla slov a pak mi bylo jasné, že tam v tu chvíli nejsem jediná raněná. Její děti se s nepopsatelným zmatkem a smutkem koukaly na Helenu, tak jsem je nechala, ať si vše vysvětlí. I já si vše potřebovala ujasnit!
Pocity se ve mně praly. Chvíli jsem toužila uškrtit manžela a chvíli zase Helenu.
Cítila jsem se podvedená, což jsem také byla. Nikdy by mě nenapadlo, že by mě mohl Petr vyměnit. Vždyť jsme si tak hezky žili. A říkal mi, jak mě miluje. Po příchodu domů jsem si zalezla do ložnice pod peřinu a začala brečet.
Usnula jsem a probudila se až o půlnoci. Na kuchyňském stole na mě čekal dopis.
Zradu mu odpustit nemohu
Petr se mi v něm omlouval. Tvrdil, jak moc mě miluje. Prý ho o děti požádala Helena. Byla tehdy zoufalá, protože nikoho neměla a nikoho ani nehledala. Neměla muže ráda! Od mého muže chtěla jen jediné. Získat dvě děti!
Nakonec jí prý vyhověl jen z lítosti. Jeho tvrzením jsem moc nevěřila. Helena byla odjakživa moc hezká. O hodně hezčí než já! Obdivovala jsem ji pro štíhlou postavu a krásné dlouhé vlasy. Nešlo mi na rozum, že nemá muže ani přítele.
Ale rozvádět jsem se nechtěla. Nechtěla jsem zůstat sama a nechtěla jsem řešit ani společný majetek. A tak se tvářím, že všem manželovým tvrzením věřím. A že jsem mu odpustila. Ale není to pravda. Na zradu se nedá zapomenout! Jen Helenu už nevídám.
Alena P. (59), Litvínov