V podnikání mi bránil jediný úřední papír s razítkem. Muž, který ho měl vydat, mě snad úplně nenáviděl. Zbývalo mi tedy jen jediné řešení.
Nebylo snadné se rozhodnout a začít v pětapadesáti podnikat. Jenže, škola, kde jsem učila tělocvik a občas i něco jiného za chybějící kolegy, byla zrušena. Prý pro nedostatek žáků, ale šuškalo se, že ji přestaví na nějakou banku, či co.
Prostě, žáci museli začít dojíždět do vzdálenějších míst a budova byla dlouhé roky prázdná.
Nemohla jsem sehnat práci
Nám učitelům zbyly jen oči pro pláč. Ti mladší našli uplatnění jinde a my starší se měli rekvalifikovat. Nabídli mi, abych šla dělat chůvu, ale to jsem rezolutně odmítla. Potřebovala jsem pohyb! I ve škole, pokud jsem měla nějakou mezeru mezi hodinami, jsem si šla zaběhat.
Postavu jsem měla jako ve dvaceti, ale s obličejem to bylo samozřejmě horší. Neminuly mě vrásky ani trochu padající víčka. Nic jsem si z toho nedělala, vždyť správné líčení dneska zakryje všechno!
Z hledání práce jsem byla brzy zoufalá. Ne že bych si nebyla schopná nějakou najít, ale já měla vyšší nároky než někde hákovat a nenávidět třetinu každého dne! „Podnikej!“ pokrčila lhostejně rameny dcera, která byla na třetí mateřské.
Měla jsem velké plány
Nikdy bych do ní neřekla, že bude chtít tolik dětí! Ona ale nedala pokoj, prý čtyři je minimum. Její rada mi ale přece jen zasela do hlavy semínko, které rostlo a rostlo. Nakonec jsem se rozhodla. Budu podnikat a nikdo mi nebude nic nařizovat!
Nabyla jsem přesvědčení, že prodejna se sportovními doplňky stravy, vitamíny a oblečením je pro mě to pravé.
„Sama sobě budu reklamou a v oboru se vyznám. K tomu mohu prodávat i nějaké ty přípravky na hubnutí a také třeba plavky!“ plánovala jsem nadšeně a hned podnikla průzkum trhu. Zrovna těch plavek byl nedostatek.
Nechápala jsem, co po mně chce
V zimě, kdy lidé létají k moři jako diví, se u nás ani v okolí, plavky téměř neprodávaly. Mnula jsem si ruce, že jsem objevila díru na trhu. Pořídit si prostory a vybudovat malý obchod, nebylo k mému údivu vůbec těžké. Šlo to jako po másle. Jen co jsem to nadšeně sdělila všem kamarádkám, přišla ledová sprcha.
Nějaký chlap z úřadu s lejstry a razítky. Vypadal jako z nějakého zlého snu. Typický úřada! Jen klotové rukávy mu chyběly. Jen jsem byla zvědavá, zda se mu v puse blýská onen pověstný zlatý zub.
On se totiž vůbec neusmíval, do úst mu nebylo přes podivný knír vidět. „Bez mého povolení nesmíte obchod otevřít! Ukažte mi požární a hygienickou kolaudaci!“ řekl a zlověstně zamrkal. Úplně se mi zastavilo srdce strachem. Na takový horor jsem nebyla připravená!
Byl neoblomný
Chvilku jsem jen z hluboka dýchala, abych předešla návalu paniky. Potom jsem se přinutila k úsměvu a pozvala onoho muže na kávu. Měla jsem pro něho připravené i nějaké ty dortíky, ale on se ničeho ani nedotkl.
Pohoštění odsunul stranou a tvářil se, že je snad prašivé. Zahleděl se do těch svých lejster a začal dlouze citovat nějaké předpisy. Když odešel, v uších mi stále rezonovala jeho slova: „Přijdu přesně za týden!“
Mám se bát?
Znělo to jako nějaká hrozba. Skrytá výhrůžka. Mohla jsem už prodávat, nebýt jeho! „Zabojuji,“ řekla jsem si a šla si uvařit bylinkový čaj na uklidnění. Celý týden jsem studovala zákony i předpisy a myslela si, že ho svými argumenty utluču.
Opak byl pravdou. Nesahala jsem mu svými nově nabytými znalostmi ani po kotníky! „Tak zase za týden,“ sdělil a jeho tón byl o poznání výhružnější.
Kamarádčina rada mi vyrazila dech
Tentokrát mě už tak nevyplašil, ale o to víc mě popadla touha nad tím chlapem zvítězit! Přece mi tak perfektní projekt nezhatí jeden omšelý úřada! „Nechci tě vystrašit, ale ten chlap je vyhlášený sukničkář. Jestli mu nebudeš po vůli, zničí tě! Radím ti, nebojuj a sveď ho, bude to jednodušší!“ radila kamarádka.
Zkušenější, otrlejší, pragmatičtější! Tři manželství, synek jednou nohou ve vězení a vnouče ve vlastní péči, kvůli dceři, co se nestarala. Z její rady jsem byla v šoku. Jak mi něco tak ohavného může doporučovat?
Vždyť mě zná a ví, že bych to neudělala! Nebo ano? Bylo mi to hodně trapné, ale musela jsem uznat, že kamarádka má pravdu. Pokud budu bojovat, nezvítězím! Přijdu o hodně peněz a skončím někde ve fabrice u pásu. To nedopustím!
Proměna byla dokonalá
Do další návštěvy zbývaly jen tři dny. Nastal čas příprav, zkrášlování, oblékání a svádění. Na internetu jsem si totiž našla nějaký kurz svádění. Prý v pěti krocích zvládnu víc než bez kurzu za půl roku! Stálo to za vyzkoušení!
Nacvičovala jsem pozice před zrcadlem, zatímco se mi pod gumovou čepicí barvily vlasy na ohnivou. Výsledek stál za to. Podprsenka za dva tisíce měla napravit to, co příroda lety poničila.
A nové nehty, celková depilace a také masáž, měly celkový dojem dotvořit. Samozřejmostí byly i šaty.
Červené se trochu tloukly s mojí novou barvou vlasů. V obchodě neuvěřitelně drahé, ale na tržnici přijatelné. Jen ten výstřih kdyby byl o trochu menší.
Ráno jsem ještě na poslední chvíli přece jen kousíček nenápadně zašila, aby mi moje nově pořízená push-upka nevykukovala.
Byl docela zaskočený
Před návštěvou jsem sama sebe nepoznávala. V zrcadle na mě hleděla nějaká sexuchtivá diblice. Oči orámované umělými řasami a uši ozdobené cingrlaty. Docela hrůza, ale nápadnou výzvu k erotickým hrátkám by nepřehlédl snad ani slepý! „No, tak jdeme na to!“ řekl úřada hned, jak vstoupil.
Teprve potom, když se na mě zahleděl, mu došel význam toho, co vypustil z úst. Začervenal se! Doslova zrudnul rozpaky. „Tenhle chlap a sukničkář? Ten nejspíš v životě žádnou ženskou neměl!“ pomyslela jsem si škodolibě. Vážně jsem nemohla uvěřit svým očím.
Zahnala jsem ho do kouta
Přiblížila jsem se k němu, aby ucítil moji těžkou vůni. Stála majlant, ale byla prý zaručená. Obsahovala nějaké ty sváděcí feromony, či co! Knírač, jak jsem si ho v duchu překřtila, začal zbaběle couvat.
Zahnala jsem ho do kouta. Opravdového, nikoli jen řečnického. On tam stál a civěl, jako bych ho chtěla sníst. Potom zřejmě v tom šoku vytáhl razítko a skoro poslepu ho obtiskl na onen kýžený dokument.
Na nezájem si nemohu stěžovat
„Svedla jsem ho!“ zakřičela jsem nahlas nadšeně, jen co se za ním zavřely dveře! „Svedla jsem ho k milosrdnému skutku! Svedla jsem ho k razítkování!“ Úlevou jsem se rozesmála až k breku. Pláč úlevy mi udělal dobře.
Měla jsem pocit, že se vznáším, jak mi ten kámen nejistoty spadl ze srdce! A tak podnikám. Zákazníků mám dost. Jen jeden mi chybí! Můj bojácný úřada!
Gabriela K. (56), Plzeňsko