Milá a hodná ženská se změnila v lítou saň. Chybělo jí jablko, které z větve její jabloně utrhl můj manžel. Ani ho nedojedl a vypukla válka!
U nás na vesnici se všichni znali od nepaměti. V domcích bydleli už naši rodiče a možná i ti jejich. Nejinak tomu bylo i s naší sousedkou. Už naše mámy byly kamarádky a my spolu chodily do školy a potom i do učení.
Dělily nás necelé dva roky, tak jsme společně lovily kluky, ve skoro stejný čas se vdávaly a taky byly na mateřské.
Nedalo se říct, že bychom byly úplně přítelkyně. Vrstevnice, které takhle společně vyrostly, bylo hodně, ale prostě jsme se znaly dobře a naše rodiny taky. Je zřejmé, že i naše děti, a později i vnoučata, spolu měly blízký vztah.
Vadila mu jen jedna větev
Její ratolesti se odstěhovaly do města a mé zase do vedlejších obcí. Nikdy by mě nenapadlo, že právě s touhle ženskou budu mít na stará kolena takové starosti!
„Měla by ji uříznout…“ poznamenal jednou odpoledne můj manžel, a přitom hleděl upřeně někam do dáli a ještě si mačkal bouli na hlavě.
Sledovala jsem směr, kterým kouká, a teprve potom jsem pochopila, co tou záhadnou větou vlastně myslel. Sousedce přesahovala její jabloň přes plot k nám.
Mně by to nevadilo, ale manžel se při rytí a plení o tu větev několikrát udeřil do hlavy, když se zvedal z podřepu nebo předklonu. Bylo jasné, že právě tahle větev mu byla trnem v oku.
Sousedka se začala mračit
„Tak to Květě řekni, co na tom je? Domluv se s ní a uřízni si ji sám. Bude to mít bez práce,“ radila jsem, ale manžel jen zakroutil hlavou. Prý už se sousedkou o tom mluvil několikrát, ale ona nechce ani slyšet.
Její strom se prostě řezat nebude, i kdyby to měl rozhodnout nějaký soud. Podivila jsem se.
Proč jí na jedné obyčejné jabloňové větvi tolik záleží? Nechápala jsem. „No, ona je v poslední době vůbec nějaká divná. Zval jsem ji na kafe, a odmítla. A taky na mě tak nějak ošklivě zahlíží,“ tvrdil a já mu po chvilce přemýšlení musela dát za pravdu. I na mě v obchodě koukala úkosem, jako bych jí něco udělala.
Všechno je v pořádku
Říkala jsem si, že asi není ve formě nebo ji něco bolí. Ale možná má manžel pravdu. Květa proti nám něco má! Hned jsem na ni zavolala a ona se po chvíli vynořila zpoza plotu. Asi nás celou dobu poslouchala! Vše popřela. Prý je v pohodě!
Vyváděla kvůli jablíčku
Uplynul asi tak měsíc a na oné větvi se červenalo krásné jablíčko. Malé, ale takové pěkně kulaté. Utrhl ho manžel, a než jsem mu v tom stačila zabránit, zakousnul se. „Ha, přistihla jsem tě! Jsi zloděj!
To mi zaplatíš!“ vykřikla Květa a vyskočila jako čert z krabičky skoro až nad ten svůj plot.
Ona pod tou jabloní snad i spala! Lekla jsem se a manžel se rozkašlal. V ruce držel půlku toho jablka a nevěděl, co s ním. Vyhodit? Sníst? Odevzdat alespoň tu půlku? Nevěděl, a já taky ne. „Květo, prosím tě, co blázníš?
Vždyť je to jen jedno jablko,“ snažila jsem se tu bláznivku ukonejšit, ale ona šílela, jako bychom jí ukradli zlatou cihlu, či co.
Od té doby nám nastalo peklo. Házela nám na zahradu slimáky, co posbírala na té své. Z ničeho nic se nám na trávě objevily krtince. Možná i ten nový krtek byl její práce. I když asi ne, to by přece nedokázala. Jenomže člověk, jakmile začne být podezíravý, tak už ho napadají i šílenosti.
Nikdo se se mnou nechtěl bavit
Ve vsi se mnou nikdo nemluvil. Připadala jsem si jako vyvrhel. Vůbec jsem nevěděla, co s tím. Jak ukončit nesmyslnou válku, která vznikla z mně neznámých důvodů? Aby toho nebylo málo, ve schránce se nám objevila úřední obálka. To nevěstilo nic dobrého!
Až náš vnouček vnesl do jablečné záhady jasno. „Babi, že nevíš, proč se ta zlá paní na nás zlobí?“ zeptal se a zamrkal těmi svými modrými kukadly.
Čekala jsem, že si vyslechnu nějakou variaci na pohádku O zlé královně, nebo tak něco, ale vnouček mě vyvedl z omylu.
Vše mi objasnil vnouček
„Slyšel jsem, jak si povídá s tím divným pánem. Prý chcete prodat dům a bude tady stát nějaký hotel!“ Musela jsem se takovému nesmyslu smát, ale potom mě smích přešel. „Tak proto se mnou nikdo nemluví! A proto má na mě sousedka vztek!
A proto se na mě zlobí i kvůli maličkému jablíčku!“ zvolala jsem nahlas a běžela si to s ní vyjasnit. Dostala jsem košík jablek a pusu na čelo. Všechno se zase v dobré obrátilo! Jen nám není jasné, kdo tu fámu vypustil.
Jana Z. (61), Kolín