Vymyslela jsem si přítele, abych měla kamarádkám o čem vyprávět. On se ale najednou zjevil a přilepil se mi na paty.
Ivana jsem si vymyslela, abych měla pokoj od kamarádek. Každá z nich měla už kluka, jenom já zůstávala sama. Proto jsem si vymyslela pana Dokonalého. Přesně jsem jim popsala, jak vypadá. Vysoký, štíhlý, urostlý, se širokými rameny.
Pozorný, kupující mi dárky a chodící se mnou do kina a divadla. Prostě kluk bez chybičky. Kéž bych nějakého takové v životě potkala. Ale vzhledem k tomu, že jsem chodila do třeťáku na gymplu, tak jsem ještě neměla tu příležitost.
„Ukaž nám jeho fotku!“ žadonily kamarádky. Fotku jsem pochopitelně neměla, protože Ivan existoval jen v mé hlavě. „On se strašně nerad fotí,“ odpovídala jsem a tušila, že mi kamarádky pomalu přestávají věřit.
Stál v autobuse
Ten den jsem nastoupila do přeplněného autobusu. Stála jsem v davu lidí, když jsem ho spatřila. Vysoký blonďák, modré oči, oblečený tak, jak jsem ho dívkám popisovala. Vykoukl z řady lidí a usmál se na mě.
Vystoupil na stejné zastávce a kráčel pár kroků za mnou. Po celou cestu do školy jsem se ohlížela. Ve třídě jsem seděla jako uhranutá, a když se mé kamarádky zeptaly na Ivana, mohla jsem s klidným svědomím říct, kdy a kde jsem ho potkala.
Šel za mnou!
Jakmile jsem vyšla ze školy, objevil se znovu a kráčel za mnou. Nastoupila jsem do autobusu, a on taky. Seděla jsem a „moje představa“ stála nade mnou a usmívala se. Chtěla jsem ho oslovit, ale neměla jsem odvahu. Pak za mnou kráčel až k domu. Vešla jsem jako ve snách.
Vzápětí se ozval zvonek. Pohlédla jsem do kukátka. Stál tam! Můj Ivanl! Byla jsem z toho tak vylekaná, že jsem dveře neotevřela. Dlouhou chvíli jsem chodila po bytě sem a tam a přemýšlela, co budu dělat. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu do kina. Ani jsem nevěděla, co v kině dávají.
Vyrazila jsem z bytu a cestou se rozhlížela, jestli se Ivan někde nevynoří. Usedla jsem v kině trochu zklamaná, že jsem ho neviděla. Jak zhasla světla, najednou se objevil. Sedl si kousek ode mě. Stále jsem si říkala, že to je jen moje představa.
Čím déle jsem ho v tom kině pozorovala, tím více jsem byla přesvědčená, že to je nějaký duch.
Začala jsem se bát
Moje představa, pronásledující mě na každém kroku a doprovázející mě z kina zase domů, se mi stala nepříjemnou. Šel zase několik kroků za mnou. Zrychlovala jsem a on taky. Ten večer jsem byla doma sama, rodiče byli na nějaké oslavě.
Když za mnou zaklaply dveře, ozvalo se zazvonění. Před bytem stál zase Ivan. Zamkla jsem dveře na dva západy a pověsila řetěz. Má představa mě strašila ještě po několik dní.
Skutečný přítel
Ivan zmizel, až když jsem si našla skutečnou známost. Tehdy se pan Dokonalý vytratil. „Seznamte se s Petrem!“ představovala jsem svého nového a skutečného přítele kamarádkám. „S Ivanem jsem se rozešla!“
Zdena V. (53), Plzeň