Můj věrný pes statečně odehnal ode mě a mého milovaného vnuka divné levitující stvoření, které se skrývalo v lese a pozorovalo nás.
Moc jsem se těšila na svého prvního vnoučka. Když se Vítek narodil a už mi ho mladí začali půjčovat na hlídání, často jsem s ním a svým psem Krokem chodila do lesíčka nedaleko mého bydliště. Cítila jsem se tam vždycky dobře. Až do onoho osudného dne před pěti lety.
Byl to takový náš rituál, nejprve cesta do parku, kde bylo dětské hřiště, a pak procházka kolem potoka až mezi stromy. Šla jsem tudy snad stokrát a nikdy se nic nestalo. Ten den tomu nebylo jinak, uteklo to ale nějak rychleji.
Blížila se pátá hodina odpoledne, a to byl čas, abychom se vrátili domů, protože v šest se vracel z práce manžel a v sedm si přijížděla pro malého Vítka dcera. Tak aby si vnoučka užil také dědeček.
Když mi došlo, kolik je hodin, posadila jsem vnuka do golfového kočárku a zavolala Kroka k noze. Pes ale na můj povel vůbec nereagoval.
Štěkal bojovně
Stál kousek ode mě a štěkal jako zběsilý na něco v lese, což obvykle nedělá. Je to klidný, poslušný pes. Teď bojovně cenil zuby, vrčel a štěkal. Musela jsem si pro něho dojít. Začalo se velmi rychle stmívat.
Jak jsem se blížila s kočárkem k lesu a sledovala tu část, na kterou Krok štěkal, náhle se mi odkryl pohled na něco neuvěřitelného. Zahlédla jsem tam ženskou postavu, jak se vznáší asi metr nad zemí. Měla rozcuchané vlasy a dlouhé šaty jako z dávných dob.
Když mě uviděla, zlostně vycenila zuby a zasyčela. Dělala dojem, že by se na mě ráda vrhla, nebo mi dokonce ukradla kočárek s malým Vítkem. Jak se ale pohnula směrem ke mně, Krok po ní statečně skočil.
Utekla jsem jí se štěstím
Nezasáhl ji, protože se ta děsivá bytost prudce vznesla do výšky. Ušklíbla se na psa, pak na mě, otočila se a letěla pryč. Kamsi do nitra lesa. Běžela jsem s kočárkem a se psem pryč co nejrychleji.
Zvedl se prudce vítr a já v jeho burácení zaslechla za svými zády ženský vřískot. Netroufala jsem se ohlédnout. Běžela jsem jako šílená a byla ráda, když se za mnou zavřely dveře našeho domu. Od té doby do těch míst nechodím.
Jana (67), Rumburk