Jako mladá jsem měla velkou lásku, ale neměli jsme peníze a na tom vztah ztroskotal. Od té doby jsem si řekla, že když chlapa, tak jedině bohatého!

Když jsem poznala Stanislava, řekla jsem si, že je to ten pravý. Jako hosteska jsem se ocitla na jedné akci plné zámožných lidí. Zatímco jsem jim pod nos nosila kaviár, oni řešili, do čeho budou investovat svoje miliony.

Toho večera jsem pořád cítila v zádech cizí pohled. Patřil Stanislavovi, který mě po skončení akce pozval na rande.

Zdál se mi být jiný než většina těch zazobaných zbohatlíků, kteří, ač jsem toužila po jejich penězích, mě odpuzovali svým chováním. Standa se zdál docela normální. „S tím by to šlo,“ pomyslela jsem si. Dalo se s ním totiž normálně bavit, a hlavně, zakoukala jsem se do něj.

Dostal mě drahým darem

Nemluvím zde o bláznivé zamilovanosti. Zkrátka mi s ním bylo dobře. Začali jsme se pravidelně scházet. Nechtěla jsem ale nic uspěchat, tak jsem netlačila na pilu. Když mi asi na pátou schůzku přinesl šperk v hodnotě auta, málem jsem spadla pod stůl.

Dar jsem naoko odmítala přijmout, ale Standa byl neodbytný. Nakonec si prosadil svoji a šperk mi připnul na krk. „Víš, Jani, jsi první skromná holka v mém životě,“ řekl mi tehdy.

Toho dne jsem si zřejmě konečně splnila svůj sen, žít v luxusu, protože se zdálo, že Stanislav je skutečně zamilovaný.

Něco jsem si namlouvala

A tak jsem přestala řešit, zda toto je vše, co chci, a užívala si vše, co mi nabízel, v domnění, že mám po boku muže, kterého jsem si vysnila. Časem přišly drahé kabelky, nový vůz a neomezená kreditní karta.

Kupovala jsem si věci, o kterých se mi do té doby ani nezdálo. Standa mi umožnil, abych nemusela chodit do práce. Myslela jsem si, že se mi splnil sen. Mít neomezený přístup k penězům, koupit si všechno, co mě napadne, a ještě mít fůru volného času… Kdo by to nechtěl!

S přítelem jsme pravidelně létali do Dubaje či na Maledivy. Vozili si zadek v drahých autech, obráželi večírky a vyhlášené akce. Když jsem přišla do společnosti v šatech za 250 tisíc, připadala jsem si jako bohyně. A Standa se tak ke mně choval. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem třeba řekla, že bych chtěla jet za rodiči.

Odřízl mě od blízkých

I když to neřekl přímo, zakázal mi to. Doporučil mi styky s rodinou omezit. „Nikdo nebude chápat, jak teď žiješ, a budou ti to ještě závidět,“ měl jasno. Jako útěchu mi zaplatil plastiku prsou a botox, po kterém jsem tolik toužila.

Roky plynuly a já si žila na růžovém obláčku. Bohužel jsem se probudila příliš pozdě.

Až když jsem zahlédla Standu v objetí s mladší ženou, moje kontrolky začaly svítit rudě. Udeřila jsem na něj, kdo byla ta žena. Bez vysvětlování mi jednu flákl. „Do toho ti nic není. Dostáváš málo?“ Druhý den se omluvil a přihodil k tomu drahý šperk. Život ve zlaté kleci mi najednou nepřišel tak skvělý.

Jak jsem se mýlila…

Zatímco se kamarádky veselily se svými dětmi na pískovišti, já se honila na podpatcích po ubíjejících večírcích. Večer co večer jsem brečela do polštáře. Došla mi totiž jedna zásadní věc. Nejsem šťastná. Peníze a všechno to kolem je jen pozlátko.

Štěstí tkví v něčem jiném. To jsem už ale propásla. Bylo mi skoro padesát, na děti pozdě a Stanislav se mě nehodlal vzdát. Zvykl si na mě a byla jsem jeho majetek. Od té doby lituji dne, kdy mi připnul první šperk.

Bude mi trvat léta, než ho dokážu sundat a postavit se na vlastní nohy. Ale rozhodla jsem se, že se o to alespoň pokusím. Možná to po těch letech života v přepychu ani nezvládnu. Už ani nevím, co je to každý den vstávat do práce a vydělávat si na chleba.

Jana N. (53), Tábor