S rodinou podnikáme výlety do přírody. Kdysi jsme se rozhodli, že navštívíme les, který nám byl doporučen. Zažili jsme tam hrůzu.
Lásku k přírodě a turistice u mě vypěstovali už moji rodiče. Naštěstí Zbyněk, můj manžel, to má stejně. A tak jsme tuhle tradici zavedli i v naší rodině. Oba s manželem hodně pracujeme, takže je pro nás les takovou terapií. Času pro odpočinek moc není, ale každou sobotu si na výlet čas uděláme.
Cítila jsem něčí přítomnost
Naši synové David a Filip lesy milují. Vždy staví domečky z klacků a mechu. Do lesa si chodíme vyčistit hlavu a dobít svoje vnitřní baterky. Tento les byl ale jiný. Jakmile jsme zašli trochu hlouběji, jako kdyby se najednou setmělo.
Najednou jsem neměla ten známý pocit klidu, který v lese mívám. Dostal se do mě prapodivný strach a úzkost. Rychle se stmívalo, i když bylo jen krátce po páté odpoledne a bylo září.
Měla jsem pocit, že jde někdo další s námi, ale vždy, když jsem se otočila, tam nikdo nebyl.
Kolem sebe jsem cítila tlumené zvuky, pohyby. V lese sem tam spadne šiška nebo proběhne lesní zvíře, ale tohle bylo jiné. I náš pes, který většinou lítá po lese, šel vedle nás se staženým ocasem.
Všichni byli vzteklí
Les byl velmi temný. Kluci se začali zničehonic prát. Nikdy se neperou, naopak jsou klidní a mají se rádi, ale teď k sobě byli agresivní. Musela jsem je krotit. Manžel, místo toho, aby mi s nimi pomohl, mi začal vyčítat věci z minulosti.
To u nás také není na denním pořádku. „Co to s vámi je, proboha?“ zakřičela jsem na ně. V tu chvíli jsem si všimla, že má manžel jinak zbarvené oči. Lekla jsem se.
Chodili jsme v kruhu
Prosila jsem je, abychom z lesa raději odešli. Stačilo se otočit a jít stejnou cestou zpět k autu. To jsme také udělali, ale cestu ven z lesa jsme nenašli. Vypadalo to, že chodíme stále dokola. Mobilní telefony nechytaly signál. Nebylo možné se podívat, jak daleko jsme od auta.
Zaplavil mě neskutečný strach. Kluci byli nezkrotní, stále se hádali a manžel mi vyčítal, že pořád jenom pracuji a nemám na něj čas. Nikdy předtím mi nic takového neřekl. Ten les byl plný zlosti a nenávisti.
Postava v mlze
Náš pes začal vrčet na jeden strom, jako kdyby mu zcela přeskočilo. Byla jsem zoufalá. Sedla jsem si na pařez a rozbrečela jsem se. Byli jsme uvězněni v lese, nemohli jsme najít cestu. V jednu chvíli jsem v husté mlze zahlédla postavu.
Srdce mi tlouklo na plné obrátky a zaplavil mě šílený mráz. Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsme v lese mohli být. Vzala jsem kluky za ruce a prostě jsme běželi, co nám nohy stačily. Postava, kterou jsem totiž viděla, se stále přibližovala.
Manžel díky bohu běžel za námi. Po chvíli jsem konečně uviděla konec lesa a ulevilo se mi. Doma jsem si pak četla, že se jednalo o Branišovský les, který je pověstný tím, že je v něm démonická síla, se kterou není radno si zahrávat.
Petra M. (57), Třeboň