Někdy je nutné překonat pochybnosti a věřit tomu, co je nám naznačeno. Díky věšteckému snu jsem zachránila život sobě i manželovi!
Nikdy jsem moc na žádné předtuchy nebo znamení nedala. Od jisté doby ale věřím tomu, že v našich snech dostáváme i zprávy nebo varování a neměli bychom je brát na lehkou váhu. Ne každý z nás si sny pamatuje, ale myslím si, že pokud to sdělení z jiných světů je opravdu důležité, tak ten sen je hodně působivý.
K tomuto tvrzení mám své vlastní důvody a zkušenosti. Stalo se to po listopadu 1989. V té době začal můj manžel Ladislav s podnikáním. Nijak mě to neudivilo, vždy o tom snil ještě v dobách, kdy se to nesmělo.
Manželovo podnikání
Založil si malou obchodní firmu a využíval nejprve své předchozí kontakty, hlavně v Německu. Také já jsem opustila své dosavadní místo v účtárně a začala jsem manželovi pomáhat.
Později se zapojil i náš syn, ale v době před skoro dvaceti lety, o které chci vyprávět, byl ještě žákem školou povinným. Občas jsem s manželem jezdila na pracovní cesty, a když byla trocha času, spojili jsme si to i s poznáváním německých měst.
Obchodní cesta do Německa
Začátkem června roku 1996 jsme se vydali do Německa na deset dní, během kterých jsme měli absolvovat několik obchodních jednání a přitom strávit dva dny v Hamburku, přístavním městě, které chtěl Ladislav vždycky poznat.
Měli jsme tam jet z Hannoveru, kde byl jeden z klientů naší firmy a kde jsme strávili noc v hotelu. A právě tam se mi zdál sen, o němž jsem dodnes stoprocentně přesvědčená, že mi ho přinesly nějaké dobré a ochranné síly.
Společná večeře na oslavu
S manželem jsme za sebou měli hodně náročný den. Naštěstí všechna jednání dopadla podle našich představ, a tak jsme si zašli na dobrou večeři, abychom to trošku oslavili. Také jsme si objednali víno a těšili jsme se na dva volné dny, které jsme měli před sebou. Byl to velice příjemný večer, který jsme si oba dva právem zasloužili.
Probudila jsem se hrůzou
Nazítří dopoledne jsme měli vyrazit vlakem do vytouženého Hamburku. Jízdenky jsme měli zajištěné už delší dobu dopředu, a tak jsme si mohli ráno přispat. Měli jsme to propočítané tak, abychom se v hotelu ještě v klidu nasnídali a pak zamířili rovnou na nádraží.
Spala jsem ze začátku klidně, ale uprostřed noci jsem se probudila hrůzou. Dokonce jsem plakala ze spaní, jak mi manžel řekl. Ptal se mě, co mi je, a bál se o můj zdravotní stav.
Měla jsem katastrofický sen
Já jsem si okamžitě uvědomila, že se mi zdál hodně krutý a nepříjemný sen. Ten stále v mojí hlavě dozníval, takže jsem ho začala manželovi okamžitě vyprávět. V tom snu jsme jeli vlakem v nějaké cizí zemi, která vypadala exoticky, nejspíš někde v Africe. Když jsme přejížděli dlouhý železniční most přes nějaké jezero, začal se pod námi bortit.
Ve spárech smrti
Věděla jsem, že zemřeme, a nemohla jsem s tím nic udělat. Byla jsem naprosto bezmocná. Cítila jsem, jak se vagón naklání, jak se všechno bortí a my s ním padáme do vody. Kromě hrůzy jsem vnímala i lítost nad tím, že už nikdy neuvidím svého syna, své rodiče, své známé.
Manžel mě uklidňoval, že takové sny prostě občas člověka potkají. Hodinu jsme si spolu povídali o různých věcech, abych se dala znovu dohromady. Moc se mi to už ale nepodařilo. Usnula jsem znovu až k ránu těžkým, neklidným spánkem.
Prý jsem moc pověrčivá
Sen mě pronásledoval i ráno po probuzení. Měla jsem z něho opravdu špatný pocit. U snídaně jsem proto manželovi řekla, že bychom do Hamburku jet neměli, že ten sen byl určitě varováním nebo znamením.
Manžel však trval na tom, že přístavní město chce vidět, a trochu se zlobil, že prý jsem moc pověrčivá. Nakonec jsem ho alespoň přemluvila k tomu, abychom nejeli vlakem, ale půjčili si auto v půjčovně.
Vlakové neštěstí
Jízdenky na vlak jsme nechali propadnout. Trochu jsem se uklidnila. Ten hlavní šok ale přišel, když jsme poslouchali v rádiu v autě polední zprávy. Vlak, kterým jsme měli jet, měl strašlivou nehodu. Vykolejil a při neštěstí zahynuly desítky lidí.
Kdybychom bývali nastoupili, čekala by nás možná jen poslední půlhodina života nebo, v lepším případě, celoživotní psychické trauma a dost možná i trvalé zdravotní následky. Konečná bilance onoho neštěstí nakonec byla přes sto mrtvých!
Zasáhla nějaká vyšší moc?
I když vím, že to možná zní bláznivě, dodnes jsem přesvědčená o tom, že nás před tou hrůzou zachránil právě můj věštecký sen. A dokonce i mého zatvrzelého manžela tato událost přesvědčila o tom, že existují věci mezi nebem a zemí. Nějaká vyšší moc zkrátka chtěla, abychom dál žili a snažili se rozdávat lidem kolem sebe lásku a radost.
Anna H. (69), Most
